Srpen 2007

Odjíždím

24. srpna 2007 v 12:04 Jiné
Zítra 25.8. odjíždím a vracím se až za týden, tedy 1.9. (jé, no fuj, září...). Zatím tu tedy nebudou přibývat žádné příspěvky... Heh, no kupodivu, kdo by to čekal, že? :-P Tak se tu zatím mějte a ahoj za týden :-)

Můj názor (TR1)

24. srpna 2007 v 10:25 Tomb Raider 1
První Tomb Raider musela být nejspíš obrovská událost! Já to bohužel nezažila. Ne že že bych ještě nebyla na světě, ale v té době pro mě bylo vrcholem tak SMB (to jako Super Mario Bros., kdyby snad někdo nevěděl ;-) ). Mé první setkání s Tomb Raider: Featuring Lara Croft bylo poměrně nedávné a musím se přiznat, že jsem se dostala pouze k T-Rexovi... Můj bratr, který si velmi rád hraje s cheaty, se "dostal" do Natla's Mines, kde byl ovšem naprosto v háji, takže jsem měla šanci zahrát si i kus tohoto levelu. A jaký že je tedy můj názor na tuto již legendární hru?
V dnešní době TR1 mnoho lidí odsuzuje kvůli grafice. Já tedy ne, protože v té době - no dobře, to už jste slyšeli všichni asi milionkrát, ale mám stejný názor - v té době to bylo prostě převratné! Občas během hraní jsem snad měla trochu problém zjistit, kde je v jeskyni průchod dál, protože jsem si nebyla jistá, co je stěna a co ne, ale jinak si nemůžu stěžovat, většinou bylo vidět to, co viděno být mělo. Tím se dostávám k tomu, že občas bylo vidět i to, co by vlastně viděno být nemělo... Mluvím o ploškách, které při pohledu z určitého úhlu jaksi mizely. Možná mám jen špatnou verzi hry a ostatní tyto problémy nemají, nicméně je to občas trochu problém.
Co se týká děje hry, tak k tomu nemám vůbec žádné výhrady. Úspěšná archeoložka Lara Croft najatá bohatou obchodnicí Jacqueline Natlou, která se časem ukáže v pravém světle a Lara - ta se to rozhodne řešit po svém... Kromě dvou hlavních postav nemohu zapomenout na Larsona a Pierra, tu úžasnou dvojici (i když v TR1 tedy moc jako dvojice nevypadají, ani nejsou, tuším, nikde spolu), kterých mi bylo hrozně líto, když umřeli (no Laro, tos teda nemusela! Nebo to byly jen uspávací střely? :D). A pak tu máme ještě Kolda, Kida a... ještě jednoho chlápka, o kterém ale vůbec nevím, co je zač.
Takže na závěr: Tomb Raider: Featuring Lara Croft je úžasná hra, kterou jsem sice nedohrála, (jednou se k tomu snad dostanu), ale stejně je super! Grafiku myslím i v dnešní době každý přežije (a jestli ne, ať si trhne!), horší je spíš rozchodit to. K tomu se hodí nějaký ten starší počítač v záloze a nebo třeba Glidos.
A příběh je taky úžasný, jako koneckonců v každém TR, a tak si ani tady nemá nikdo právo stěžovat. Stěžujete si? No pak je to jen váš problém :)

Tak jsem se přihlásila do soutěže...

22. srpna 2007 v 12:53 Blog
Věřte tomu nebo ne, přihlásila jsem se do soutěže o nejoriginálnější blog o TR! Kdyby se tu snad někomu tak líbilo, že by třeba chtěl hlasovat (prosííím :-)... dobře, nikoho nenutím, ale potěšili byste mě), tak můžete na http://larahcroft.blog.cz/0708/soutez-zacala. Díky moc za každý hlas...

Krátké shrnutí

19. srpna 2007 v 21:07 Blog
Moc toho není, tak jen pro pořádek: Přibyly dva díly Kletby mayské dýky a taky jeden kraťoučký příběh do rubriky Jiná po/divná literární díla.
Zatím je tu, jak tak koukám, pouze moje tvorba, nic jiného. Pokusím se to brzy změnit, no tak se uvidí, jak dlouho to potrvá. Časem něco bude určitě... jednou... za pár let... no dobře, to snad ne! :D

Hlídač

19. srpna 2007 v 20:52 Jiná po/divná literární díla
Hlídač
...aneb Pokusila jsem se podívat na Tomb Raider z jiného úhlu
Temný sklad plný beden, pokrytých vrstvou prachu. Skrz zamřížované okno s polorozbitým sklem pronikalo dovnitř jen pár nitek bledého měsíčního svitu. Tomu se říká skvělé pracovní prostředí? Pomyslel si Brian Waters, když s baterkou v ruce procházel tmavou místností. Neměl tuhle práci zrovna v lásce, ale jinou stále nemohl sehnat. Vlastně dnes tu ani být neměl, jeho nejlepší přítel James ho ale požádal, jestli by si nemohli vyměnit službu, měl totiž dnes s manželkou slavit výročí svatby.
Brian se trpce zasmál. S jeho ženou by to nepřicházelo v úvahu. V poslední době vztah mezi ním a Vicky značně ochladl a hádky začaly být stále častější. O to víc se zajímal o jejich jediné dítě, dceru Emmu, která se chystala na zkoušky na univerzitu. Nepochyboval, že je zvládne, byla velmi chytrá a pilně se učila.
Zaslechl šramot. Posvítil baterkou za jednu bednu. Cosi drobného se mihlo ve světle a zmizelo. Co tu ti hlodavci dělají? Povzdechl si. Deratizátor tu byl před týdnem a už to tady zase vypadá jako předtím. Obešel dvě největší bedny po pravé straně a vydal se na pravidelnou obchůzku. Otevřel staré kovové dveře, jejichž barva již byla na mnoha místech sloupaná a všude prosvítala rez.
Přivítala ho dlouhá úzká chodba pokrytá špínou a opadanou omítkou, sem tam u zdi ležela zaprášená lepenková krabice. Zářivky na zašedlém stropě sloužily mnoho let už pouze jako úchyty pro nepřehlednou změť pavučin, které jen dodávaly místu pochmurnou atmosféru. On už ale na to byl zvyklý. S nezájmem o okolí šel dál a přemýšlel o své rodině. Za týden měli jet všichni tři na chatu do hor. Sliboval si od toho hodně. V odlehlé pustině uprostřed lesů si mohl dát své manželství dohromady. I přes občasné neshody měl svou ženu moc rád a nechtěl ji ztratit. Uvažoval o tom, že cestou domů koupí pro Vicky kytici a položí jí ji na noční stolek, ještě než se vzbudí. Třeba ji to potěší...
Vešel do dveří vlevo . Místnost plná beden se nijak výrazně nelišila od předchozí, jen oknem v této části nepronikalo žádné světlo. Přešel až ke stěně na opačném konci a do rohu položil pastičku na myši s kouskem sýra. Měl jich stále pár s sebou, deratizátorům prostě nevěřil. Ti mohli sice říct, že všechny hlodavce zlikvidovali, jenže pak odejdou a koho budou myši otravovat celé noci? Briana, samozřejmě. Ještě posvítil do koutů za bednami. Nic tam neviděl, ale byl si jistý, že jakmile se vzdálí, ty malé mršky okamžitě vylezou z úkrytů a půjdou se podívat na tu neznámou, lákavě vonící věc.
Chystal se odejít zpět do chodby, když odtamtud zaslechl nějaký zvuk. Hlodavce okamžitě vyloučil, to by musela být pořádná krysa! Už ten zvuk poznával - něčí kroky, blížily se. Vytáhl svou pistoli a pomalu a obezřetně vešel na chodbu.
"Hej, vy tam, stůjte, co tu děláte?!" zavolal na štíhlou postavu, jen matně se rýsující ve tmě. V tu chvíli se ozval výstřel. Brian pocítil neuvěřitelnou bolest v hrudi a upustil zbraň. Další rána. A třetí. Padl k zemi a jeho rychle se rozostřující zrak viděl, jak se k němu postava blíží. Byla to mladá žena atletické postavy s dlouhými hnědými vlasy, spletenými do copu. V rukou svírala dvě devítky, ze kterých se před malou chvílí střílelo. Šla dál směrem k němu, ale ani se nezastavila. Překročila jeho umírající tělo, jako by to byla jen jedna z krabic ležících kolem. Proč se jím také dále zabývat? Další strážný, zlikvidovala ho tak, jako mnohé před ním. Pokračovala chodbou a kroky postupně utichaly. Brian se pomalu propadal do temnoty.
Jeho poslední myšlenka patřila Vicky a Emmě.

KMD: 13.Hledá se Nicole

18. srpna 2007 v 18:12 Povídka: Kletba mayské dýky
"Takže tady seděla?" zeptala se Lara Mika, když došli pod velkou palmu.
"Jo. Ale koukám, že asi zmizla," pokrčil rameny.
Lara jen protočila oči. "Neuvěřitelně bystrý postřeh. Nechtěl by ses dát na dráhu soukromého detektiva?"
"To byla teda blbá narážka, jen shrnuju známý fakta," založil si ruce na prsou.
"Jestli tohle byly všechny známý fakta, tak jsme v háji. Ale vedou odtud stopy. Ty otisky jsou malé, muselo to být dítě. Co myslíš, nejsou její?" zeptala se Lara naoko zamyšleně.
"Tyjo, ty jsou určitě její! Takže víme, kam šla!" prohlásil nadšeně Mike.
"Fákt? Nepovídej!" nemohla se prostě nezasmát jeho dlouhému vedení. Pak se vydala po stopách.
"To je určitě tim sluncem," dohnal ji, "nejsem schopnej rychle přemýšlet."
"A nebude to spíš timhle?" zaťukala mu na čelo. "A vůbec, už se mnou nemusíš jít, teď už mi asi nepomůžeš."
"Jak jsem řek, teď nemám co na práci. A bejt někde sám s takovouhle kočkou, to bych si nenechal ujít, i kdybych nějakou práci měl," usmál se na Laru. Ta nijak nezareagovala, tak dodal: "A třeba budu užitečnej."
"Jo, jako živej štít, kdyby se objevil Bannerson," zamumlala si pro sebe archeoložka.
"Řikalas něco?" otočil se na ni s nadějí.
"Ale nic..."
Šli jen pár minut, když Lara několik metrů před sebou něco zahlédla. A ihned poznala, co to je.
"Ale ne!" vykřikla a rozběhla se. Mike jí byl v patách, ale když ji doběhl, tu pro ni tak strašnou věc neshledával zrovna závažnou.
"Dyť je to jen batoh, ze kterýho někdo všechno vyházel. A - nepřijde mi to jako moc důležitý věci," prohrábl nohou hromádku před sebou. Lara nic neřekla, ale na nohu mu pořádně dupla, až mu zakřupaly prsty.
"Aůů!" zakřičel, "Co je?!"
"Nekopej mi do mejch věcí!" zavrčela jen a začala vše sbírat a dávat zpět do batohu.
"To je tvoje? A jak se to tu vzalo? Nějak to teď nechápu."
"Ten batoh jsem dala na záda Nicole - to je to děvče," vytáhla mezi věcmi baterku a vyzkoušela její funkčnost, "Ona by něco takového neudělala a ani nemám důvod si to myslet. Podívej se tady vedle, k jejím stopám se připojují jiné, větší," oprašovala zásobníky do pistolí od písku," Ty stopy patří někomu, kdo ji tu chytil a prohrabal celý batoh, jako kdyby něco hledal," sebrala ze země poslední věc - náhradní headset. Ani nevěděla, kde ztratila ten první. Ihned si ho nasadila.
"A našel?" zeptal se Mike.
"Nejspíš ne, nic tu nechybí," shodila Lara konečně ze zad padák a hodila si na ně svůj milovaný batůžek. "Zipe?" zkusila to pak.
"Laro? Laro, sakra, si to ty?! Cos dělala, dávala si šlofíka nebo co? S Winstonem to už málem seklo, když zjistil, že se tě nemůžu dovolat!" ozval se rozrušený Zipův hlas.
"Tak ho můžeš uklidnit, jsem v pohodě," usmála se a byla ráda, že headset funguje.
"S kym to mluvíš?" zajímal se Mike, "to máš přítele na telefonu?"
"Něco takového," pokrčila rameny a vydala se dál. Nyní již sledovala dvojitou stopu.
"A ty víš, co hledal?" navázal její průvodce na předchozí rozhovor.
"Myslím, že ano," pokývala Lara hlavou a bezděky sáhla k pasu, kde měla zastrčenou dýku, "Také si jsem téměř jistá tím, kdo to byl."
"To ti všechno řek ten přítel na telefonu?" podivil se.
"Ne, to mi celkem logicky došlo."
"A předpokládám, že zcela správně," ozvalo se před nimi. Ihned zvedli zrak od země a zadívali se dopředu. Zpoza skály vystoupil muž v potrhaném a promočeném oblečení, na čele měl stále ještě krvácející ránu. A před sebou držel malé vyděšené děvčátko, kterému mířil pistolí na hlavu.
"Co je to zač?" vyjekl Mike.
"Myslím, že víte, co po vás chci, lady," promluvil Bannerson na Laru.
Oslovená spolkla všechny jedovaté odpovědi, které ji v tu chvíli napadly - v sázce byl Nicolin život. Sáhla tedy k opasku a vytáhla dýku, ale najednou ji začalo hrozně lákat nechat si ji a rychle utéct. Ta zbraň ji k sobě podivně přitahovala a zároveň jako by jí někam ukazovala cestu - Lara si byla naprosto jistá že směrem na Yucatán. Už naprosto chápala Bannersonovu touhu dýku získat, protože měla z neznámého důvodu stejný pocit. Ovládla se ale a ledabyle ruku s dýkou zvedla, aby ji Bannersonovi ukázala.
"Hodná, tak je to správně," pochválil ji a s přímo lačným výrazem zíral na artefakt, "hoďte ji sem, jestli chcete, aby to vaše malá kamarádka přežila. A žádné hlouposti, mě nemůžete zabít," připomněl jí.
Pro získání toho, co chtěla, byla Lara sice schopná obětovat opravdu mnoho, ale Nicolin život rozhodně ne - ač ji ten artefakt tak přitahoval. Koneckonců teď to bylo přece jen to děvče, co chtěla získat. Pryč z těch Bannersonových odporných rukou, do bezpečí. Zhluboka se nadechla a hodila mu dýku k nohám. Ten ihned pustil Nicole a vrhl se pro artefakt. Nevšímal si okolí, to mu stejně teď nemohlo nijak ublížit, jen zíral na svůj znovunabytý poklad a odběhl.
Z Lary spadla obrovská tíha, jako by s dýkou odhodila ještě velké závaží. Vrhla se k Nicole a objala ji. "Teď už jsi v bezpečí," zašeptala jí do ucha. Když ji konečně pustila, děvčátko se jí jako obvykle okamžitě chytilo za ruku. Ještě včera by Lara nevěřila, že cítit v dlani ručku tohohle prcka může být tak úžasný pocit.
"Dojemné shledání?" pousmál se Mike, který se vcelku rychle vzpamatoval z toho, čeho byl právě svědkem.
Odpověď nedostal, Lara se právě zadívala na Nicolinu druhou ruku: měla ji celou dobu zaťatou v pěst, nepovolila ani když ji ohrožoval Bannerson. Archeoložka jí ruku jemně otevřela a v její dlani uviděla oválný artefakt na řetízku. Teprve teď si uvědomila, že sama už ho na krku nemá. Nicole jí ho musela strhnout během té bouře. Souviselo to snad s tím náhlým přesunem na ostrov nacházející se několik tisíc kilometrů daleko? Sama se pomocí této malé věcičky dokázala stát neviditelnou, mohla tedy Nicole zvládnou ten obrovský transport? A to nejen sebe, ale i Lary, Bannersona a - že by i těch dalších dvou? Znělo to neuvěřitelně. Pro jistotu si ale artefakt vzala a znovu si ho pověsila na krk. Ihned se cítila podivně jistější.
"Laro?" ozval se Zip.
"Co?" probrala se ze svých myšlenek oslovená.
"Nemohla bys mi laskavě vysvětlit, co se tam právě teď stalo? Podle těch pár vět jsem toho totiž moc nepoznal, ale - pochopil jsem dobře, že to co po tobě chtěl, byla ta dýka? Takže si ji měla?" divil se.
"Měla, ale už samozřejmě nemám," odpověděla mu s klidem.
"Hm, no a co třeba - je to jen takovej nápad, možná tě to nebude ani zajímat, ale - co mu ji zase vzít?"
Lara si povzdychla. "Nehoň mě laskavě, jo? Konečně se můžu na chvilku zastavit, tak si to užívám."
"Ale ten chlápek ti zatím uteče! To je vlastně jedno, co? Ty se nikam nehneš, dokud si nedáš svůj oblíbený šálek čaje..."
"No jo, tak já už jdu. Nebo vlastně..." zarazila se.
"Co? Čaj došel?"
"Nech už toho! Jde o to, že na to, kde jsem byla předtím, jsem sice od Yucatánu sympaticky blízko, ale i tak je to celkem daleko a hlavně - přes vodu."
"Potřebuješ se dostat na Yucatán?" vtrhl jim do rozhovoru Mike.
"Ty tu ještě jsi?" protočila Lara oči, "jo, potřebuju se tam dostat, ale co tobě je do toho?"
"Možná bych ti moh pomoct, seš mi totiž sympatická," ukázal zářivý úsměv.
"A jak asi?" přešla Lara záměrně druhou část věty, "Pokud nemáš známýho pilota, kterej by byl tak ochotnej tam s náma doletět... nebo alespoň letadlo na půjčení - a pravděpodobně nevrácení..."
"No, mám pár známejch pilotů, ale proč bych za nim chodil? Abys věděla, já sem taky pilot," pochlubil se.
"Fakt?" prohlédla si ho Lara nedůvěřivě, jako by ho viděla poprvé, "a kolikrát už jsi havaroval?"
"Přiznám se, že jednou už se mi to málem povedlo, ale to protože mi do toho furt kecal brácha. Vod tý doby už s nim nelítám," vysvětlil mladý pilot.
"A ty snad máš letadlo?" ptala se Lara s narůstajícím děsem.
"No jasně, ne asi. Jestli chceš, můžeme okamžitě odstartovat - teda až k němu dojdem. Tak co, bereš to?" zeptal se s nadějí v hlase.
Chvíli bylo ticho, Lara ale věděla, že pokud nehavarují, je to určitě ta nejrychlejší cesta, jak se na Yucatán dostat.
"Zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení," řekla nakonec. A Mike okamžitě nahodil tak zářivý úsměv, že to nevydržela a rozesmála se na celé kolo.

KMD: 12.Mike

18. srpna 2007 v 18:08 Povídka: Kletba mayské dýky
Letadlo se stalo naprosto neovladatelným, bouře neustávala a Lara toho měla tak akorát dost. Rozhlédla se kolem sebe, jestli není po ruce padák. Během chvíle jich několik našla. Sundala si tedy batoh, který po krátkém rozmýšlení dala na záda Nicole, poté si vzala padák, popadla svou malou společnici za ruku a vyšla z pilotní kabiny.
Bannerson nejspíš do poslední chvíle doufal, že Lara udělá zázrak, když ji ale viděl s padákem na zádech, zbledl.
"Konečně se zbavíte mé nežádoucí společnosti,"snažila se mu naoko zvednout náladu.
Letadlo se otřáslo. Lara se jen taktak chytila, aby neupadla, několik beden ovšem opět s hlukem změnilo svou polohu. A Nicole přímo k nohám spadla malá skříňka, která se nárazem otevřela. Děvče se sehnulo a vzalo z jejích útrob nějakou věc. Okamžitě na ni padly pohledy všech přítomných - v ruce držela mayskou dýku.
Bannerson se na ni vrhl, ale Lara byla rychlejší - volnou rukou vytáhla svou devítku a mířila mu přímo mezi oči. To ho na chvíli zarazilo, vzápětí ale s ještě větší zuřivostí skočil po Nicole. Lara nečekala a stiskla spoušť. Bannersona to zřejmě zaskočilo. Pomalu zvedl ruku a sáhl si na čelo, ve kterém mu zela díra. Podíval se na svou zkrvavenou dlaň a zatvářil se zděšeně. Ovšem nic dalšího už se nestalo.
"Co to má sakra..." vydechla Lara.
Lara Croft již zastřelila mnoho lidí a chtěla po nich pouze jediné: Padnout k zemi a už nevstát. A vůbec neměla ráda ty, kteří toto pravidlo porušovali.
Heat a druhý muž nebyli o nic méně zděšení než jejich šéf. Lara toho využila, schovala pistoli, vzala od Nicol dýku a zastrčila si ji za pas a běžela ke dveřím ven.
"Hej!" rozběhl se za ní Bannerson i další dva.
"S mrtvolami se nebavím," otočila se na něj, k jeho mužům pak prohodila "Padáků je tam vpředu ještě dost, můžete si pro ně dojít," a trhnutím otevřela dveře.
Muži se k ní ovšem stihli už tak přiblížit, že je vítr doslova vycucl z letadla, společně i s Larou a Nicole. V prudké bouři zapomněli na jakékoli nepřátelství a instinktivně se chytili jeden druhého, než je vichr stačil rozptýlit daleko od sebe. Přes všechen hluk bouře a křičících mužských hlasů Lara bezprostředně vedle sebe zaslechla něco, co nebyla sto hned rozpoznat, po pár vteřinách jí to ovšem došlo: Nicole ječela strachy a křečovitě se Lary držela. Ta náhle pocítila trhnutí na krku, když se děvče zachytilo za řetízek amuletu.
V tu chvíli všechny oslepil prudký záblesk a někdo jako by kouzlem vypnul zvuk. Lařina poslední myšlenka byla, že tohle přece nemůže dělat ta bouře... Pak ji pohltilo bílé světlo a ztratila vědomí.
Šumění moře... Jak uklidňující... Jemné ševelení listí ve větru a pár ptačích hlásků... A ten vzduch, teplý, provoněný mořem... Takhle by vydržela ležet dlouho, hodně dlouho...
Lara se s trhnutím probudila. V duchu si vynadala, že si zrovna teď sní o moři, když si protřela oči a konečně se rozhlédla kolem. Seděla ve stínu palmy. Kolem uší jí vanul jemný mořský vánek. A necelých deset metrů od ní začínala široká prosluněná písečná pláž, zakončená jemnými vlnkami, vytrvale ji omývajíc a znovu se vracejíc do klidného moře, sahajícího až k obzoru.
"No to se mi snad zdá,"zakroutila hlavou a postavila se. Trochu se motala, jako kdyby právě vystoupila z kolotoče, ale tím se teď opravdu nechtěla zabývat. Rozhlížela se po Nicole, ale nikde nikoho neviděla. Zkontrolovala devítky - byly na svém místě, stejně jako dýka. Rozešla se tedy dál do nitra... ostrova? Ani vlastně nevěděla, kam se to dostala. Náhle zaslechla za sebou kroky. Vytasila zbraně a prudce se otočila.
"Hele - hele klídek, jo," vyděsil se muž, na kterého mířila. Byl vysoký, hnědovlasý, ne starší než dvacet pět let a na sobě měl havajskou košili. Nevypadal nebezpečně. Lara schovala zbraně a muž si oddechl: "No, tohle je lepší."
"Co seš zač? A kde to sakra jsem?" vypálila na něj bez okolků.
"Ty... asi nemáš zrovna moc dobrou náladu, co?" zeptal se jí opatrně.
"No to fakt nemám, tak bys mi mohl odpovědět, na co jsem se ptala!"
"Klídek," pronesl pomalu. Lara sáhla k pouzdrům s pistolemi.
"Fajn, už na to du," vypálil ze sebe rychle. "Tak já jsem Michael Andrew, ale... ty mi můžeš říkat Mike," usmál se na ni. Lara nijak nezareagovala, tak pokračoval. "Co se týče toho, kde jsme, tak - fakt to jako nevíš, jo?"
"Ne, opravdu to nevím," řekla ledově a lehce pohladila pažbu své devítky.
"To jsi snad spadla z oblaků nebo co?" nevšímal si jejího výhružného tónu a pohybů, "Aha, asi fakt jo, když máš na zádech padák... neotevřenej," podivil se při posledním slově.
"Takže?" zeptala se netrpělivě.
"Takže co?"
Lara ho chytila pod krkem a zasyčela: "Kde to jsme?!"
"Na Kajmanských ostrovech," vyrazil ze sebe Mike, který se začal dusit.
"Dík," ušklíbla se Lara a pustila ho. Spadl na zem a zhluboka dýchal. Archeoložka odcházela a přemýšlela, jak se mohla dostat tisíce kilometrů od místa, kde vyskočila z letadla, když si vzpomněla na Nicole a otočila se zpět k muži:
"Hele, ještě mám jednu otázku!"
"Jo, jasně, cokoli," přikyvoval Mike, ale rychle se zvedl a couval před Larou, která se k němu blížila.
"Neviděl jsi tu někde malé děvče? Tak sedm, osm let. Má dva culíky a - mluví nejspíš francouzsky... nebo vlastně spíš vůbec nemluví."
Mike se zarazil a předvedl výraz, který měl nejspíš naznačit, že přemýšlí. "A víš že možná jo? Taková malá, v tričku a sukni," pronesl po chvilce.
Lařino chování se rázem změnilo. Ihned k němu přiskočila s ustaraným výrazem ve tváři: "Kdes ji viděl? Byla v pořádku? Nebrečela? Nebyl tam s ní takovej hnusnej chlap s dírou v hlavě?"
"Tu poslední otázku jsem tak úplně nepochopil..."
"To je jedno," mávla Lara rukou. "Jak byla na tom, kdyžs ji viděl?"
"Těžko říct..."
"Jak to myslíš??" vydechla zoufale.
Karta se obrátila. Teď to byl Mike, kdo držel trumfy, a chtěl toho využít - po svém.
"A co za to, když ti to povím?" usmál se.
"Jak to myslíš?" řekla Lara znovu.
"Mno, já jsem se ti už představil, ale o tobě nic nevím. Jsi zdaleka? A co třeba telefonní číslo..."
No to snad ne, tohle je zlý sen! Pomyslela si dobrodružka. Pokud z toho frajírka ale chtěla dostat, kde je Nicole, musela se ovládnout.
"Jmenuju se Lara Croft a jsem z Anglie. Stačí?"
"Z Anglie? No tak vítej doma, tyhle ostrovy přece patří Velký Británii!"
To asi nevim, blbečku!
"A to tvoje jméno... tyjo já už jsem ho snad někde slyšel. Vlastně jsem tě možná už i někde viděl. Nepotkali jsme se už?"
"Ještě chvíli bude tenhle rozhovor pokračovat a budeš mě potkávat ve svých nočních můrách!" vybuchla Lara. "To, cos chtěl vědět, ses dozvěděl, tak mi řekni, co chci vědět já!"
Mike možná držel trumfy, ale tváří v tvář této velice rozzlobené ženě, jejíž ruce se opět nebezpečně přibližovali k pouzdrům s pistolemi, se rozhodl radši jí vyhovět.
"Viděl jsem ji nedaleko, seděla pod palmou. Fakt nevim, jak na tom byla, prostě koukala před sebe," vychrlil rychle.
Lara si zhluboka oddychla. Naprostá netečnost vůči okolí byla pro Nicole normální.
"A kde přesně to bylo?"
"když půjdeš tamtudy," ukázal doleva, "a u takový větší skalky zahneš ke dvěma palmám na východě a pak... hm, jak to vysvětlit?" zarazil se bezradně. "Radši tě tam dovedu, jo? Stejně teď nemám co na práci."
Takže to se ho jen tak nezbavím. Povzdechla si Lara a vydala se za Mikem.

Další novinky

17. srpna 2007 v 15:06 Blog
Co že je tu nového? Především hned tři spřátelené blogy. Rozhodně se na ně koukněte! No a pak jsem sepsala takový krátkou příhodu z jedné Lařiné výpravy, zajímalo by mě, co na to řeknete, podle mě teda nic moc, ale nakonec jsem to sem dala. Přidala jsem také dvě svá videa, tentokrát ne nějaké "hudební video", jako bylo to první, tohle jsou prostě splácané scénky z různých TR. Toť dnes vše. :)

Třetí video: Who is she?

17. srpna 2007 v 15:01 Videa
Tak toto je pouze pro příznivce Angel of Darkness, především pro ty, kteří zároveň nemají zrovna moc v lásce TR:L a TR:A. Já mám ráda všechny TR a nejspíš i všechny podoby Lary, ale tenhle nápad jsem prostě nemohla nezrealizovat :)


Druhé video: A strange conversation

17. srpna 2007 v 14:53 Videa
Myslím, že název to jasně vystihuje. Je to prostě... divné. No ale klidně se koukněte, nemá to ani minutu :)


Zvláštní příhoda

17. srpna 2007 v 14:14 Jiná po/divná literární díla
Tohle byl jen takový nápad, nemá to tedy nijak valnou úroveň. Ti, co nehráli TR3, to možná nepochopí... no, možná i ti, co to hráli, pokud jsem to napsala moc divně :D Nechci ale už dopředu psát, o čem to je, doufám, že na to čtenář přijde sám. Kdyžtak se můžete zeptat v komentářích ;-)

Zvláštní příhoda
Infada Stone, krásný, vybroušený kámen, jeden z pěti mocných artefaktů, vytesaných z meteoritu před tisícovkami let domorodci z Antarktidy. Posvátný předmět, který se v nesprávných rukou může proměnit ve smrtící zbraň. Artefakt tak záhadný a tajemný. Lara ne něj nemohla přestat myslet. Představovala si, jak asi vypadá, téměř už ho cítila ve své dlani...
"Au!" vykřikla archeoložka, když ji pružná větev švihla přes obličej. Zatřepala hlavou a konečně se vrátila do reality. Nacházela se v hloubi indické džungle, oblečení se jí ve vlhkém, dusném vzduchu lepilo na tělo a všudypřítomný hmyz jí nedával pokoj. Jemný vánek, co si pohrával s jejími vlasy, na tom moc neměnil.
Zahlédla před sebou pohyb. Ihned měla pistole v rukou a zkoumavě sledovala okolí. Opodál se něco mihlo mezi keři. Bylo to šedé, rychlé, ne větší než pes. Potřetí se již zvíře ukázalo v celé své kráse: opička, poskakující vesele po mohutných kořenech stromů, se pomalu přibližovala. Když se vzdálenost mezi oběma dostatečně zmenšila, ten roztomilý chlupáč se na Laru vrhl. Ovšem archeoložčiny devítky znaly snadný a rychlý způsob, jak se zbavit takovýchto otravů.
"Opice," vzdychla Lara, když se dívala na nehybné tělo, "pořád ta samá taktika. Ty to daleko nedotáhnou." Schovala zbraně a vydala se dál. Po chvíli opět zaslechla šramot. Zastavila se a poslouchala. Zase ten zvuk.
Vytasila zbraně a čekala. Nic. Ani po několika minutách. Opět tedy vrátila devítky do pouzder. Přesto se jí nechtělo jít dál, měla pocit, že někde něco číhá. Nebo že by to byla skrytá past? Udělala pouze jeden opatrný krůček vpřed. Nic. Ale stále se jí to nezdálo. Skrčila se a prohlížela si půdu pod nohama. Opravdu nic podezřelého. Z čeho tedy měla to divné tušení? Jednalo se vůbec o něco nebezpečného? Bylo to spíš jen zvláštní... Napřímila se. Ten pocit nepřestával.
Napadlo ji, že ji možná někdo sleduje. Opatrně se otáčela, až se otočila kolem své osy, přesto však nic podezřelého neviděla, pouze opět zesílil podivný pocit. Nenapadala ji již žádná jiná věc než nějaký ten tajný pozorovatel, proto se otočila ještě jednou dokola, poté ještě jednou, ale stále nic,ani náznak nebezpečí.
Náhle z křoví přímo před ní vystartovala opice. Lara byla tak vynervovaná, že leknutím uskočila dozadu. Ozvalo podivné cvaknutí, jako nabíjení zbraně. A Lařin šestý smysl jí dal jasně najevo, že se něco podařilo. Nepřemýšlela ale nad tím, co, v tu chvíli ji více zajímala ta opice. Měla na sebe vztek, že se jí lekla, a tak si ho chtěla na ubohém primátovi vybít. Sáhla na záda pro brokovnici. Ozvala se ohlušující rána a milá opička se rozlétla na kousky. Nic po ní nezbylo.
Lara na to pár vteřin zděšeně zírala a pak se podívala, co to vlastně drží v ruce. Byl to raketomet.
"Sakra," vydechla. Netušila, kde se tu tak náhle vzal, určitě si ho s sebou nebrala. Chtěl zjistit, kam se jí poděla brokovnice, proto položila onen obrovský kus kovu na zem a sáhla na záda znovu. Následně ve svých rukou svírala harpunu. To už jí vůbec nešlo do hlavy, ale zašmátrala dozadu, co dalšího najde. Konečně brokovnice! Po ní vytáhla ještě granátomet a - v očích se jí zajiskřilo - MP5. Pro jistotu sáhla i k pasu po pistolích. Kromě nich tam našla i dva ruční samopaly a pistoli Desert Eagle. Její mozek pracoval na plné obrátky, jak se to snažila pochopit.
V tu chvíli na ni z křoví vyběhl tygr. Lara sáhla po první zbrani a vystřelila. Tygrovi ovšem harpuny nijak výrazně neublížily, jen ho rozzuřily. V posledním okamžiku mu uskočila z dosahu drápů, ve spěchu ještě vzala jinou zbraň. Tentokrát byl výběr lepší, držela MP5. Tygr během chvíle padl k zemi. Lara si oddychla a přišla k hromádce zbraní. Všechny se jí záhadným způsobem opět vešly na svá místa.
Konečně se mohla vydat dál za hledáním Infada Stone. To, co právě prožila, si neuměla vysvětlit, jen se jí začala nepochopitelně honit hlavou otázka, co jí nedávala smysl: Co kdyby předtím skočila dopředu, směrem k té opici? Vůbec nechápala, proč ji napadlo zrovna tohle. Možná to jednou zjistí...

Weby

14. srpna 2007 v 7:12 Spřátelené blogy a weby
Ve své vygumovanosti jsem úplně zapomněla přidat do spřátelených stránku, která je ten nejskvělejší web o TR co znám. Když jsem poprvé vešla do nepřehledné džungle jménem internet, byl mým prvním záchytným bodem, ze kterého jsem se pouštěla na první odvážné výpravy do nitra pralesa.... A doteď zůstává mou domovskou stránkou :-)
Konec slohovky.
Mluvím o http://www.ladycroft.cz/ , na který všem velmi, velmi doporučuji zajít, prostě neváhejte. Web spravuje Ladycroft team, složený momentálně z Arakangy (od ní tam můžete najít naprosto úžasnou povídku Po Spáčově pádu a další skvělé literární výtvory a básně, jakožto i nádherné obrázky), Sethese a Pabla (zakladatel).
Informací zde naleznete opravdu mnoho, ale jen o Angel of Darkness, Legend a Anniversary, co se týká starších dílů, stojí za to zajít na rozsáhlé fórum, kde si snad každý najde něco, co ho zaujme a určitě tam nějakou dobu pobude.
Nesmím opomenout to, že Ladycroft team pracuje na hře Tomb Raider: Legacy (tím myslím, že ji vytvářejí v TR editoru), které se spoustu lidí už nemůže dočkat a zcela určitě bude super!
Takže neváhejte, zajděte a já doufám, že si tento web oblíbíte tak jako já :-)
------------------------------------------------------------------------
Znáte někdo web sakulraider.cz, jehož autorem je (jak už název napovídá) Sakul? Nebo spíše, vyskytuje se snad mezi vámi někdo, kdo o něm ještě neslyšel?! Pevně doufám, že ne. Je to tedy možné, pokud se vůbec nezajímáte o amatérské levely, nehrajete je, nebo (a tohle považuji za naprosto nemožné) jste o nich ještě neslyšeli. Z tohoto už snad i neznalcům došlo, o čem tato stránka je. O amatérských levelech, samozřejmě. Můžete si jich tam pěknou řádku stáhnout, ale hlavně - dozvíte se, jak si vyrobit vlastní, protože jsou zde k dispozici návody na editory kompletně v češtině a také fórum, kam se se svým případným dotazem můžete obrátit.
Nevím, co ještě bych měla o tomto webu napsat, nebudu tu podrobně vypisovat vše, co tam je. Mnohem lepší bude, když se tam podívate přímo vy, protože věřím, že se vám tam bude líbit, a kdo ví - třeba ti, co nikdy amatérské levely nehráli, tak začnou... a nebo se rovnou pustíte do tvorby vlastních. Věřte, že tato stránka za návštěvu zcela jistě stojí, je to určitě nejlepší web tohoto druhu v češtině.

Sakul Raider

Co je tu zas nového

11. srpna 2007 v 21:38 Blog
Přibyly zde tři mé básničky, časem možná bude i víc, to se uvidí... Také jsem se přidala první dvě kapitoly mé druhé povídky, Vzpomínky z temnoty. Nesmím zapomenout ani na to, že přibyl čtvrtý spřátelený blog, tak na ten taky koukněte :) A nemůžu zapomenout ani na téma Kdo je Lara Croft (nachází se v nově zřízené rubrice Lara Croft), kde se, doufám i s vaší pomocí, pokusím dopátrat toho, kdo všechno vlastně Lara Croft je.

Kdo je Lara Croft?

11. srpna 2007 v 21:00 Lara Croft
Kdo je vlastně Lara Croft? Hloupá otázka, že? Změnila bych ji tedy spíše na "Kdo všechno je Lara Croft?". Určitě toho není málo a já se tu pokusím vyjmenovat toho co nejvíc. Kohokoli co napadne, pište do komentářů, třeba se to tu podivuhodně rozroste :-)
1.tak toto je vcelku jasné...

2. jak jinak, její povolání:
3. dobrodružka - samozřejmě :)
4. nesmíme opomenout její původ (děkuji Larahcroft)
5. Nic si nenalhávejme, Lara už má na rukou krev mnoha lidí...

6. Lara umí bezpochyby skvěle plavat (děkuji Lufíkovi)
7. Bez této dovednosti by dlouho nepřežila (díky opět směřují Lufíkovi)
8. Naše lady obvykle není moc společenský tvor (do třetice díky Lufíkovi)


9. Samozřejmě umí dobře lézt po skalách (díky směřují k laře23)
10. To tu snad mělo být jako úplně první... (Moc díky, File!)
11. Na to se moc nedal najít vhodný obrázek... (Nicméně výborný nápad, děkuji, Sonio!)
12. Tak to bezesporu... (Díky, Charlie!)
13. to snad není to samé co dobrodružka... (a toto mám z vlastní hlavy :) )
14. Pravdou je, že Lara je velmi slavná (Díky, File!)
15. Při tělocviku by zřejmě problémy neměla... (díky směřují k SuomiBaby)
16. Snad už v dobách TR1 se stala legendou
nápad: Fil
17. Stále něco hledá - a úspěšně
nápad: Teri Croft
18. S chladem si moc starostí nedělá...
nápad: lara23
19. Často se vrhá do nebezpečí
nápad: Pink-Sun
20. Má ráda silné stroje...
nápad: Fil
21. A neváhá si to s někým rozdat...
nápad: lara 23


-------31.10.2009-------

22. Rebelka
nápad: lara23
23. Umělkyně
To mě tak napadlo, už si přece zabrnkala na harfu či co - a nezapomeňme na nástoje v domě TR:A


24. Sportovkyně
(snažší než vypisovat každou sporotvní disciplínu, ve které exceluje :D )


25. Britka
nápad: Fil


26. Nepřítelkyně svých nepřátel
(ten název je úžasný XD )
nápad: CrazyAsuka


27. Chytrolínka
nápad: Natla


28. Letkyně
nápad: Sonia


29. Vězeňkyně
(ten obrázek se k tomu tedy tak úplně nehodí, znáte-li kontext, ale co :P )
nápad: Sonia


30. Věznitelkyně
(chudák Winston...)
nápad: Sonia

VzT: 2.Setkání v džungli

10. srpna 2007 v 22:46 Povídka: Vzpomínky z temnoty
2.Setkání v džungli
"Křoví, všude samý křoví!" nadávala Lara pro sebe, když se prodírala hustou džunglí už několik hodin. Sice zažívala podobné přírodní podmínky každou chvíli, tentokrát na to ale opravdu neměla náladu. Nevěděla zhola nic o tom, co se děje, a konečně se chtěla něco dozvědět, ovšem v husté spleti větví, lián a listů na to moc šanci neměla.
Na chvíli se zastavila a setřela si pot z čela. Když se chystala pokračovat v cestě, zaslechla nějaký zvuk. Nejdříve ji napadlo, že to bude jen nějaké zvíře, ale poté poznala, že to jsou lidé. S tímto živočišným druhem si prostě žádný jiný splést nemohla - už proto, že dotyční také občas zanadávali na bujnou flóru.
Schovala se do hustého keře - skrýt se tam opravdu nebylo těžké - a počkala, až budou muži kolem ní procházet, aby si je mohla prohlédnout. Její úkryt míjeli ve vzdálenosti asi pěti metrů, takže na ně měla vcelku dobrý výhled. Mírně rozhrnula listí a v přikrčeném postoji stále držela pravou ruku u zbraně, kdyby snad hrozilo nějaké nebezpečí. A že ti lidé rozhodně nebezpečně vypadali: Každý se samopalem, někdo i s nějakou hračičkou navíc, pár granáty či loveckým nožem. Ten přední navíc s pořádnou mačetou, kterou prosekával cestu. Zjevně ale ne tak účinně, jak by si ostatní přáli, protože na něj jeden zrovna zavolal:
"Sakra, Georgi, co tam vyvádíš? Máš snad tupou čepel? Mám chuť ji vyzkoušet na tobě!"
Oslovený se otočil, ale než stačil cokoli říci, vpadl jim do rozhovoru jiný muž, zřejmě jejich velitel. "Nech toho, Lucasi, ty tvoje stížnosti už mi lezou na nervy! Seš snad mimino nebo co?!"
Lucas měl chuť něco říci, ale věděl, že by to nebylo moudré. Zato Lara už nehodlala zůstávat potichu, toho muže, co Lucase okřikl, totiž poznala. Byl to Edgar Treem, přezdívaný "Edge", Lařin starý přítel. Vyšla ze svého úkrytu a zavolala na něj.
"Edgi, dlouho jsme se neviděli! Opravdu jsem netušila, že se příště setkáme na takovémhle místě!"
Její úsměv ovšem opadl, když viděla přítelovu reakci.
"Sakra, to je Lara Croft!" vykřikl zděšeně i rozčíleně. Zároveň na ni všichni jeho muži namířili své zbraně.
"Edgi... co se děje?" nechápala. Byla z toho velmi zmatená.
"Co se děje?" opakoval po ní, jako by nevěřil vlastním uším, "Nejdřív postřílíš polovinu mých lidí a pak se ptáš, co se děje?!" namířil na ni samopalem i on.
"Ale - já nevím o tom, že bych někdy něco takového..."
"Nedělej hloupou!" skočil jí do řeči, "Dala ses na špatnou stranu. A takové riziko já prostě nemohu připustit."
"O čem to mluvíš?" Už téměř křičela. To prostě nedávalo smysl. A Edge už si nebyl zcela jistý, zda to opravdu jen hraje.
"Ztratila jsi snad paměť? Ani bych se nedivil. Po tom, co tě proud strhl z vodopádu, jsi mohla dostat pořádnou ránu do hlavy. A nebo to vše jen předstíráš, aby sis zachránila život."
Vodopád? Lara si představila místo, kde se probrala. Takže tam to bylo? A Edge v tom měl prsty? Na jakou stranu že se to měla přidat? Nikdy by přece neudělala nějakou hloupost - takže to znamená, že by na té "špatné" straně stál naopak on a proto se jí chtěl zbavit? Protože s ním nespolupracovala? To bylo pro něj to riziko? Tahle neuvěřitelná spousta otázek se Laře hlavou prohnala ve zlomku vteřiny. Více času ani neměla, protože muži již déle nehodlali otálet a vypálili ze svých zbraní. Skočila do houští a utíkala pryč. Pocítila ostrou bolest v noze, asi ji trefili. Nedbala na to ale a běžela dál, občas za sebe střelila svými devítkami. Zaslechla nějaký výkřik, nejspíš i její kulka našla lidského majitele. Po chvíli běhu, když získala trochu náskok, přestala střílet a snažila se nenápadně zmizet.
Téměř po deseti minutách se konečně odvážila zastavit. Neslyšela už nic podezřelého, tak si sedla za podívala se na ránu na své noze. Naštěstí jen škrábnutí. Ošetřila se, jak jen to bylo s jejími omezenými prostředky možné, a již klidným tempem se vydala dál. Předpokládala, že Edge měl namířeno tam, kam ona, takže to musela vzít oklikou, aby je znovu nepotkala. Měla ale tak vůbec šanci dostat se tam včas? Pohlédla na mapu. Nebyla si teď tak úplně jistá, kde se nachází, ale při přibližném určení polohy jí bylo jasné, že tohle prostě nestíhá. Leda že by... Pokud byla opravdu tam, kde si myslela... Prstem přejela po mapě v místě, kde se klikatila modrá čára.

VzT: 1.Probuzení

10. srpna 2007 v 22:45 Povídka: Vzpomínky z temnoty
1. Probuzení
Modrá. Všude kolem. Tlumený hukot - jediné, co uši vnímají. Chladivá voda obklopuje ruce, nohy, celé tělo a pohrává si s vlasy spletenými do dlouhého copu. Objeví se několik bublin. Stoupají nahoru, tam, kde vodou prosvítají sluneční paprsky.
Postava se konečně pohnula, plave, kam jí velí pud sebezáchovy - vzhůru. Klidná hladina se roztříští, ústa lapají po dechu a oči, napůl oslepené náhlým náporem světla, mrkají ve snaze zbavit se vody. Po chvíli se může rozhlédnout: Jezero s vodopádem spadajícím ze skály je obklopeno hustým pralesem, sahajícím až ke břehu. Podvodní ticho vystřídal křik ptáků a opic a další více či méně identifikovatelné zvuky.
Ne že by se zrovna tímhle chtěla teď zabývat, krásami džungle se může kochat jindy. Ke břehu nebylo daleko, vylezla tedy z jezera a chvíli odpočívala. Jak příjemné. Ale čas na to nebyl. Zvedla ruku a zkontrolovala headset - byl na svém místě.
"Zipe?" zkusila to.
Nic. To ji nepřekvapilo, právě vylezla z vody. Co jí bylo více nepříjemné, bylo... těžko říct. Určitě něco důležitého, jen si vzpomenout. A také si vzpomenout, co tu dělá. A jak se sem dostala. A kam se to vůbec dostala. Příliš mnoho znepokojivých otázek, když se ještě ke všemu cítí jako omámená a neuvěřitelně ji bolí hlava. Nejradši by si prostě na místě lehla a ze všeho se vyspala. Ale něco - to neznámé něco ji přesvědčovalo jít dál. Čas je důležitý. Asi bude lepší věřit svým instinktům, už jí mnohokrát pomohly. Kam tedy teď? Zadívala se do hustého porostu. Pralesem?
Ještě jednou se otočila k vodopádu, když zahlédla povědomou věc - svůj batoh! Třeba v něm najde něco, co jí pomůže objasnit tuhle záhadnou situaci. Skočila do jezera a doplavala pro něj. Zpět na břehu do něj nedočkavě nahlédla. Pár běžných věcí, co jsou tam vždy, mokré skrz naskrz. A na dně - něco v nepromokavém obalu. Skvělé, snad to bude něco důležitého. To, co uviděla uvnitř, jí výrazně zlepšilo náladu: mapa. Nemělo by být tak těžké zjistit, kde se právě nachází. Pak si ale všimla, že je na mapě vyznačené místo, kružnice o poloměru - pohlédla na měřítko - asi jednoho kilometru. Má tam snad něco najít? A nebo už tam byla? Hloupá ztráta paměti! Jak se jí to vůbec mohlo stát? Alespoň že ji nepostihla v nějaké nebezpečné situaci.
Déle už by se tu ale zdržovat neměla. Kam dál, bylo jasné; měla jen dvě vodítka: Místo vyznačené na mapě a dotěrnou myšlenku ve své hlavě: "Pospěš si!"

Rýmovačka XD

10. srpna 2007 v 14:57 Básničky
Tohle jsem psala spíš jen tak z nudy, neberte to moc vážně...
Rýmovačka XD
V jeskyních netopýři
zatuchlý vzduch víří
a v džungli, v poušti
jsou hadi v houští.
Chlápek s brokovnicí
nešetří municí
a T-Rex zuby cení,
krok jak zemětřesení.
Vždyť ona nebezpečí
nezná jen z řečí.
Nevnímá strach, bolest,
prohlédne zrádnou lest.
Nelení,
vyplení
katakomby, hrobky,
prozkoumává shnilé kobky.
Zombie agresivní,
staré zdi masivní
nejsou žádná potíž,
překoná je, totiž:
Zeď skrytý průchod má,
za nímž zas je chodba.
A před zombie - radši zmiz;
dotěrný nemrtvý hmyz.
Pod zemí i po zemi,
pod vodou i po vodě,
zvládá motorky, lodě.
Jen ten, kdo je hloupý,
do cesty jí vstoupí,
vždyť má smrt po boku,
na každém svém kroku.
Však jak druhým, tak i jí
hrozí, že ji zabijí.
Kdo ví, zda to očekává,
smrt je přec jen silná káva.
Věřte, někdo však ví více,
aby plamen její svíce
nikdy nemoh uhasnout.
Jen dvě slova: save a load. :-)

Život je boj

10. srpna 2007 v 7:56 Básničky
Snaha o popsání toho, jak je v TR nebezpečno...

Život je boj
Střílet po ostatních,
bez výčitek,
často,
pro někoho denním chlebem je.
Zabij nebo budeš zabit,
zní to pravidlo.
Kdo přežije, ten vyhraje.
Správná obrana je útok,
neskrývej se v bezpečí.
Když tě trefí kulka či dvě,
nikdo pro tě nebrečí.
Jak se bojíš,
tak sem nelez!
Smrt je za každým rohem,
když si nedáš pozor,
tak sbohem...
No tak sbohem...
sbohem,
rádi jsme tě viděli.
Nikdy nevíš, kdo ti náhle
duši z těla vystřelí.
Život je boj,
boj o život,
takhle už to tu chodí...
když tě netrefí,
ze skály tě shodí.
Slyšíš nějaké hlasy z dáli,
potom výstřel - jeden ztich...
Kéž by se ti jenom zdály,
uteč! Jen abys to stih...
Za zády zřetelně slyšíš
blížící se chladný smích.
Kolem jen mrtvoly...
a ty jednou z nich.
No tak sbohem...
sbohem,
rádi jsme tě viděli.
Nikdy nevíš, kdo ti náhle
duši z těla vystřelí.
Život je boj,
boj o život,
na pochyby není čas!
Kdo tě zabil? Nevíš...
Kterýkoli z nás...

Vzpomínky

10. srpna 2007 v 7:46 Básničky
Má první báseň... Je o něčem, co se, doufám, Laře nikdy nestane.
Vzpomínky
Už nevěřím,
že nebude nuda.
Jak daleko je Řím
nebo Atlantida?
Všechno mizí,
dobrodružství už je jen
v televizi.
A o to nemám zájem.
Zaprášené pistole
se jen válí na stole,
batoh hozen v rohu.
Co s tím dělat mohu?
Teď zabývám se těmito
chmurnými fakty...
Kéž mít tak zase nabito,
hledat artefakty!
O čas se nezajímám,
dnešek byl stejný jako včera.
Pomalu vnímám,
že už jsem jenom holka která
sní...
Do hrobky,
vysoké věže,
devítky
nenechat ležet;
námitky?
No ale kdeže!
Nároky:
jen rychle běžet
vstříc všemu, co mě čeká.
Strach mě nepoleká.
Proč se všechno mění,
to, co bylo, není?
Jak krásně bylo v Nevadě,
jet znovu tam je nasnadě.
Ale nečeká tam nic,
tak proč tam chodit víc?
Vzpomínám na Egypt...
Do pyramid, do krypt,
tam, kam se jen dalo,
kouknout za to stálo.
A teď je to pryč.
Najít tajný klíč,
co otvírá skrytá dvířka...
Vidina lepšího zítřk
nedává mi klid.
Chci zas někam jít!
Co bylo, už se nevrátí,
věz, couvat nelze na trati.
Jen dopředu...
Co tam je pro mě?
Čtyři holé stěny v domě.
Kéž je slunce rozjasní...
vzpomínky mi bloudí hlavou,
matný lesk je zašlou slávou.
Jsem jen holka, která sní...

Přibyla galerie

7. srpna 2007 v 11:12 Blog
Odteď zde můžete najít galerii s mými výtvory, většina z nich je pouze kresba tužkou. Další ale přibydou nejdřív někdy v září, protože doma nemám scanner a o prázdninách se asi k žádnému nedostanu. Tak zatím ahoj a děkuji všem, kteří můj blog navštěvují.