Prosinec 2007

Krásný nový rok 2008!

31. prosince 2007 v 16:38 Svátky, výročí apod.
Rok se nám pomalu chýlí ke konci, tak chci vám všem popřát vše nejlepší do toho nastávajícího, ať se vám vše daří a dějí se vám jen samé dobré věci. V roce 2008 se také již nejspíše dočkáme osmého pokračování našeho milovaného Tomb Raideru, takže se společně těšme a doufejme, že tu s námi Lara bude ještě velmi dlouho! ... Oprava - navždy! :-)

Info a upřesnění

28. prosince 2007 v 21:27 Tomb Raider 8
Jedná se o opravu některých věcí z nedávného článku a také pár drobných informací navíc.
  • S tou "love story" jsem to asi příliš uspěchala. Poté, co jsem si přečetla, jak že to zní původně, ne pouze interpretaci od jednoho ze čtenářů, došlo mi, že je tím myšleno spíše jen to, že se do nového TR a do nové Lary prostě zamilujeme. A vzhledem k tomu, jakým stylem je to celý článek podán, to asi bude naprosto úchvatné, nebo alespoň pisatel to tak cítí (také píše, že Lara ještě nikdy nebyla tak krásná... ovšem to už je subjektivní, každý ať si udělá názor sám)
  • Používání háku, přirovnávané ke střílení z kuše, bude nejspíše takové, že si prostě přesně namíříte na místo, kam chcete hák zachytit - a vystřelíte.
  • To s tím kopím už mi taky došlo - můžete ho zapíchnout do malé díry a pak po něm třeba vylézt... jak prosté (co jsem to tam předtím vymýšlela? :D )
  • Dodávám také, že se bude měnit počasí (to je už známá věc).
  • Při sprintu bude pravděpodobně Lara schopna udělat dlouhý skok (jak známe z AoD)
  • Co se týká prostředí, v dešti bude poněkud klouzavé - nejenže Lara bude moci uklouznout po blátě, ale pokud jí nevyjde skok a zachytí se okraje pouze rukama - a ten okraj bude naneštěstí mokrý a kluzký - bude mít co dělat, aby se udržela.
  • Měl by se objevit minimálně jeden podvodní level - Lara si snad zase jednou pořádně zaplave.
  • Různé "nápovědy", na které si mnoho lidí při hraní Legend stěžovalo, protože "přece nejsme tupí, aby nám museli radit" ( :-P ) budou zpět, ale nejspíše jen volitelně (Radujme se!).
  • Pro plynulejší a realističtější pohyby bude použito motion capture (omlouvám se, opravdu nevím, v jakém rodě mám o tom mluvit...).
  • TR8 by také nemělo vyjít před koncem roku... Teď jde o to, který rok se tím myslí, ale vzhledem k tomu, že je tam dodáno, že je ještě mnoho práce, nejspíš se tím myslí rok 2008. Takže si asi ještě počkáme (ale o to lepší to snad bude, jen ať to neuspěchají a něco neodfláknou). Možná tedy nejdříve tak v zimě roku 2008, takže ještě takový ten rok budeme sedět a kousat si nehty netrpělivostí...

Další screeny z TR:U

28. prosince 2007 v 19:06 TR
V galerii se můžete podívat na další obrázky, sice trochu horší kvality, protože jsou to scany z časopisu, ale i tak stojí za to se na ně podívat.

Logo TR:U

28. prosince 2007 v 19:04 Tomb Raider 8
Už je jasné, jak bude vypadat logo nejnovějšího Tomb Raideru:

Info o TR:U

27. prosince 2007 v 16:42 Tomb Raider 8
No dobrá, zjistila jsem, že tu sice mám hromadu obrázků, ale takové ty základní informace (které jsou teď už beztak všude) tu jaksi schází. Sice se po nich můžete podívat kdekoli jinde, ale abych to tu měla ucelené, tak to sem sepíšu... a myslím, že se možná dozvíte i něco nového ;-)
PS: Tam, kde nevím přesně, jestli je to jisté, to je (ve většině případů) napsáno, ale celkově by to snad neměly být nesmyslné informace ;-) (nebo alespoň já si to nevymyslela...) A mých občasných připomínek k textu si všímat nemusíte :-P
  • hra bude po grafické stránce velice realistická, také zde budou takové ty drobnosti jako že se Lara umaže jen tam, kde má (a ne po celém těle, když si třeba jen klekne) a postupně z ní špína zas opadá; také bude zanechávat v blátě stopy, které déšť posléze smyje
  • slečna Croft bude mít opět velký šatník
  • pohyby, no jistě - těch bude mít Lara spoustu, ty známé a také určitě i nějaké ty nové; z těch starých například skákání po kůlech známé z TR:A, z těch nových třeba možnost střelby na dva cíle zároveň (konečně, když už má ty dvě pistole...) nebo různé bojové schopnosti (že by třeba zkusila dát pěstí panterovi?)
  • pak třeba bude moci uklouznout po blátě nebo si také bude zakrývat obličej rukama, když poběží křovím (těžko říct, zda se tohle dá považovat za nové pohyby...); také možná bude moci vzít např. kopí a použít ho u díry - nevím přesně jak, možná ho položit přes ni a přejít na druhou stranu... toto nevím
  • lézt bude moci i po stěnách s pouhými výstupky, nebude se muset shánět pouze po římsách
  • také by vás mohlo potěšit, že sprint je zpět!
  • hák se také bude používat jako kuše (nevím, jak si to představit - možná to míření a vystřelování bude podobné)
  • prostředí by mělo být mnohem více ničitelné a prozkoumávatelné než kdy předtím, také všechny následky Lařiny ničitelské činnosti (úlomky staveb, mrtvoly...) budou zůstávat na svém místě a budou se tak moci stát užitečnými orientačními body
  • také se vám opět, jako ve starších TR, může stát, že se ztratíte a nebudete vědět, jak dál
  • Croft Manor bude také zpět - to se koneckonců očekává; možná (opakuji - možná) v něm bude také garáž s autem (to by bylo hezké...)
  • když už jsem se zmínila o nepřátelích, tak ti budou z větší části zvířecí a později nadpřirození, s lidmi se setkáte jen výjimečně
  • pozor také na léčení, lékárničkám je odzvoněno... jak se bude Lara léčit, si ovšem zatím tvůrci nejsou jistí (nebo to spíš nechtějí prozradit... :-P )
  • magnetické lano (zmíněné již výše) a PLS (ta "baterka" připevněná u ramene) jsou tu stále
  • zajezdíme si opět na motorce... a možná i na něčem dalším, ovšem to se ještě neví, také prý budeme moci použít dopravní prostředek jen pokud budeme sami chtít (tedy kdo chce pěšky, ať si jde pěšky :D )
  • oh, samozřejmě, děj bude navazovat na TR:L a bude se odehrávat v roce 2012 ( ke konci toho roku totiž končí mayský kalendář... a možná to nebude mít nějaké důsledky jen v Lařině světě, ale i v tom našem - počkejme si na 21. 12. 2012 a uvidíme, to o konci mayského kalendáře totiž není výmysl CD, ale skutečnost - jak říkám, uvidíme...)
  • pak by vás mohlo zajímat, že se pravděpodobně znovu objeví Amanda a spekuluje se i o Lařině matce či dokonce Natle - ovšem to je zatím ve hvězdách (resp. v hlavách členů CD)
  • Laru bude opět mluvit Keeley Hawes, uvidíme, jak schopná je to dabérka - k té tové, temnější Laře se rozhodně nebude hodit ten sladký Legendovský hlásek (dobrá, dobrá, toto už není objektivní info, ale můj názor, ale což? Jonell Elliott si také dokázala poradit jak s šestnáctiletou Larou, tak i s "angelofdarknessovskou" drsnou slečnou Croft, tak ať se Keeley pěkně snaží)
  • možná zde bude také online mód (další věc, co si neumím představit... tedy jako u TR)
  • a ještě něco zajímavého? Tak třeba že se objevila zmínka o nové "love story"... Ano, vaše reakce na toto by mě docela zajímaly. Co si myslíte o tom, že by se Lara střetla s někým opačného pohlaví, kdo by jí nebyl tak docela lhostejný? (pokud ta zmínka není třeba o tom, že si Zip našel holku :D ) V tomto temném příběhu si to dost dobře neumím představit, ovšem AoD bylo také velmi temné a právě tam se Lara setkala s oním záhadným, sympatickým cizincem s nejkrásnějšíma modrýma očima v celém počítačovém světě (pardon, teď ze mě mluví KTEBer :-P ). Což mě přivádí k názoru, že buďto Kurtis, nebo nikdo! A poněvadž CD asi s Kurtisem nechtějí mít nic společného, tak... (dobře, dobře, už mlčím :-P ) Popravdě docela se bojím, co z toho může být. Možná také nic a je to pouze spekulace, ale neberme nic na lehkou váhu. Takže váš názor je?

Lokace

27. prosince 2007 v 14:00 Tomb Raider 8
Kampak že se nám v očekávaném pokračování Lara vydá? Možná to není vše a možná to není úplně pravda, ale můžeme s tím myslím z velké části určitě počítat. Takže:

-Mezopotámie
-Velikonoční ostrov
-Austrálie
-Řím (Vatikán)
-no a samozřejmě mayské chrámy

Jak se vám to líbí? Například ta Austrálie by mohla být opravdu zajímavá. A to ostatní koneckonců také! :D

Lara z profilu

27. prosince 2007 v 13:51 Tomb Raider 8
Tento obrázek si samozřejmě můžete prohlédnout i v galerii, ale říkala jsem si, že stojí za to, dát ho i přímo sem. Není sice valné kvality, ale je celkem velký a vidíme Laru z profilu, což se nám zatím ještě u té "underworldovské" moc nedařilo.

KMD: 15. Heatův plán

26. prosince 2007 v 17:12 Povídka: Kletba mayské dýky
"To - to přece nemůže být ona... Kolik jsem toho o ní četl a slyšel, jak jsem si přál, abych ji potkal, a když se to konečně stalo..." naříkal zničeným hlasem George poté, co Lara opustila místnost.
"Občas si někoho, koho obdivujeme, příliš zidealizujeme," přikývl soucitně Heat, "o to horší pak je dozvědět se pravdu."
"Ovšem je to lepší než žít ve lži," povzdechl si George. Pak se náhle napřímil:
"Ale vždyť ona odešla s Mikem! Chce, aby ji někam dopravil letadlem! To nedovolím, nemohu nechat svého mladšího bratra vydaného na milost té vražedkyni!" rozběhl se ven.
"Počkejte, zavolal za ním Heat."
"Co? Teď na vás nemám čas!" ohlédl se přes rameno.
Dostal odpověď, kterou vůbec nečekal: "Pár vteřin si uděláte pro to, co vám chci říct - můžeme vám totiž pomoci."
"Pomoci?" podivil se, "Jak?"
"Nezapomínejte, jsme jediní dva, kdo přežil její běsnění a hlavně... vy víte, kam mají namířeno?"
George se zarazil. Ne, tohle opravdu nevěděl. "A vy snad ano?"
"Čirou náhodou ano, víme," nasadil Heatův společník triumfální výraz, "ale vám to povíme jen pod podmínkou, že půjdeme s vámi."
"Tak... dobrá," souhlasil po chvíli, "Pojďte, v hangáru mám letadlo." Pak se otočil a vyšel ze dveří. Dva muži se na sebe vítězoslavně podívali a následovali ho. Sice si ještě nebyli tak úplně jistí, co budou na Yucatánu dělat, ale nad tím mohli přemýšlet později, hlavní bylo zůstat v centru dění, a to se jim zatím úspěšně dařilo.
"Miku, proč se tváříš jak když jdeš na smrt?" zeptala se Lara, když nastupovali do letadla. Oslovený nebyl sto ani podívat se jí do očí, náhle vůči ní pociťoval velký strach.
"Opravdu se tak tvářím?" odvětil rozklepaným hlasem a dál se věnoval přístrojové desce. Lara se posadila vedle něj s Nicole na klíně a uvažovala o tom, kde asi právě je Bannerson. Ta dýka ho naprosto ovládala, to poznala na první pohled, a měla také tušení, že to nějak souvisí s jeho záhadnou nesmrtelností. Otázkou tedy bylo, co měla dýka v úmyslu.
Na Yucatánu už asi odpověď dostanu, pomyslela si Lara, zatímco Mike spustil motory. Odstartovali. Když vzlétali, nevšimli si tří postav, vycházejících z domu a mířících do hangáru.
Letěli sotva pár minut, ale Georgovi to již přišlo velice dlouho. Mírně zrychlil, ale Heat ho okamžitě varoval:
"Zpomalte, když se moc přiblížíte, uvidí nás. A to není dobrý nápad."
V Georgovi se mísily obavy o bratra a veliké zklamání z toho, kým Lara ve skutečnosti je, které se ještě mísily se vztekem, že jí nezabránil odvést Mika s sebou, proto zpomalil jen s velkým přemáháním.
"Jestli mu zkřiví jen vlas..." procedil mezi zuby.
"V tom případě s tím vy moc neuděláte," přerušil ho Heat, "Varuji vás, nepokoušejte se ji napadnout, velice pravděpodobně by to bylo to poslední, co v životě uděláte. Mnohem lepší bude pouze dostat ji co nejdál od vašeho bratra a také od... ne, nevím, jestli bych se vám s tím měl svěřovat..."
"S čím?" zeptal se George neurčitě. Nevěděl, jestli má být zvědavý a nebo spíš vyděšený. "Souvisí to nějak s Mikem?"
"Tak dobrá," řekl pomalu Heat, "řeknu vám to, ale radši o tom s nikým nemluvte. Víte, Lara Croft chce na Yucatán proto, že se tam podle všeho nachází jeden tajemný artefakt, který v sobě skrývá neuvěřitelnou moc. A tu chce ona využít proti svým nepřátelům - však víte, když zabíjí na potkání, nadělá si nepřátel spoustu."
George byl zděšený: "Takže ona tam chce najít něco, co jí pomůže jenom zabíjet další lidi? Proboha, v tom se jí musí zabránit!"
"Přesně o to se s Rayem chceme pokusit," kývl Heat směrem ke svému příteli, "a pokud byste byl ochotný nám s tím jakkoli pomoci, byli bychom vám velice vděční."
"Ale... jak?" děsil se George stále víc a víc.
"Nebudu vám lhát, bude to nebezpečné," pronesl vážně Heat a v duchu se radoval, že mu ten hlupák na všechno ihned skočil. Proto se také rozhodl toho co nejvíce využít - v hlavě se mu rodil plán. "Nebude stačit pouze zabránit jí dostat se k artefaktu, protože se může kdykoli vrátit a pokusit se ho získat znovu. Nejlepší proto bude, pokud ho získáme my - a zničíme ho, aby ho nemohl někdo jako ona zneužít."
"Ale já se v těchto věcech vůbec nevyznám," namítl George.
"To nebude třeba, o to se postaráme já a Ray. Vy budete mít za úkol něco v některých ohledech jednoduššího - ovšem také velice nebezpečného. Vím, že vás do toho nemohu nutit a nebudu se divit, pokud odmítnete... v ohrožení je již váš bratr, tak po vás nemohu chtít vystavit se stejnému nebezpečí..."
Vzpomínka na Mika přiměla George - přesně jak Heat očekával - nabídku přijmout, ať už šlo o cokoli: "Jdu do toho - o co jde?"
"Slečna Croft je zkušená archeoložka a má před námi náskok - pokud něco neuděláme, dostane se artefaktu určitě dříve. Váš úkol tedy bude zdržet ji, dokud ho nezískáme my."
George zbledl jen při té představě: "Ale já proti ní přece nemám šanci..."
Teď se do rozhovoru vložil i Ray: "Myslíte, že přijdete a ona vás odstřelí? Tak to ona nedělá. Dokud pro ni nebudete představovat nebezpečí nebo ji nebudete nadměrně otravovat, neměla by vám nic udělat - doufejme," zasmál se. "Máte dobrou výmluvu - bojíte se o bratra, tak jste letěl za nimi. Samozřejmě jí nebudete říkat, že jsme letěli s vámi, to vám snad došlo."
"Ale jak ji mám zdržet?" nebyl si George stále jistý.
"Snad máte mozek, ne?" zaťukal si Ray na čelo, "Něco vymyslete."
"A opravdu se mě nebude chtít zbavit?"
Heat nasadil ten nejvážnější výraz, jaký dovedl, a řekl: "Ona je smrtelně nebezpečná, nemá cenu si nic nalhávat - stát se může cokoli. Pokud vás bude ohrožovat, budete ji muset zastavit. Stejně tak i v případě, že se vám ji nepodaří zastavit a půjde hledat ten artefakt."
George si nebyl jistý, jestli chápe: "Jak - zastavit?"
Heat si sáhl za opasek a podával mu doteď pečlivě schovanou pistoli. "Nemohl jsem si jí nevšimnout, měl jste ji doma na polici a řekl jsem si, že by se vám mohla hodit."
"Ale to přece... já nikdy... mám ji jen na obranu, kdyby..." začal koktat vlastník zbraně.
"A není právě teď to kdyby?" nadzdvihl Ray jedno obočí.
George se zadíval před sebe. Na modré obloze v dálce viděl malou pohybující se tečku - Mikovo letadlo. Odhodlaně vydechl a pomalu vzal svou zbraň do ruky. Nevšiml si, jak se po sobě jeho dva spolucestující se spokojeným úšklebkem podívali.

Veselé Vánoce!

24. prosince 2007 v 0:18 Svátky, výročí apod.
Přeji krásné vánoční svátky všem návštěvníkům mého blogu, i těm, co sem právě náhodou zavítali! Veselé Vánoce!

Skončí Karima?

22. prosince 2007 v 20:33 Modelky
Karima Adebibe, nynější představitelka Lary v reálném světě (dá-li se to tak říci) už možná neobleče nový slušivý Lařin obleček z připravovaného TR:Underworld. Přestože nic není jisté, kolují zvěsti, že Karimu nahradí pro očekávané osmé pokračování Tomb Raideru nová modelka. Nebylo by se koneckonců čemu divit, když se ohlédneme za jejími předchůdkyněmi, která se může chlubit tím, že Larou zůstala tak dlouho? Možná se Karima také nehodí pro temnější Lařino já, které nás v Podsvětí bude čekat. Kdo ví? A třeba nakonec zůstane, vždyť tak jako spoustu dalších věcí ohledně TR8, tak i toto je pouze spekulace.
A co vy na to? Uvítali byste někoho jiného, nebo jste s Karimou spokojeni? Můžete hlasovat v anketě, nebo svůj názor "zvěčněte" v komentářích.

V Egyptě

22. prosince 2007 v 17:50 Jiná po/divná literární díla
Tak toto byl pokus o naprosto normální Lařino dobrodružství (tedy - dobrodružství... spíš jen malý všední zážitek), něco typického. Nevím, jestli se mi to povedlo, musela jsem to také dost zkracovat, aby se mi to vešlo na stránku, protože to bylo psané do školního časopisu (proto jsem se pokoušela o něco pro Laru normálního, aby si, pokud možno, udělali nějakou představu i ti, co ji neznají - uf, doufám, že ne, to by to měli trochu mimo, řekla bych), a tam to nemohlo být moc dlouhé. Řekněte mi tedy, co si o tom myslíte (šéfredaktorka mi sdělila, že je to nuda... možné to je, nedivila bych se, je to skoro o ničem... dobře, dobře, omlouvám se Filovi, bohu sebekritiky, že mu beru práci :-P ).

PS: Jméno Collins nemá nic společného s Collinsem z KMD, jen je to tak obyčejné jméno, že jsem ho tu použila.
Mihotavé světlo ohně oranžově ozařovalo pískovcové stěny dlouhé úzké chodby, které byly pokryty hieroglyfy, zubem času téměř neporušenými. Chladným vzduchem zavířil obláček písku při každém kroku, rozléhajícím se dunivě v jinak naprostém tichu a narušujíc tak klid, který zde vládl tisíce let. Pochodeň, jediný světelný bod v černočerné tmě, třímala v ruce mladá žena atletické postavy v přiléhavém tílku, šortkách a vysokých botách. V dlouhých hnědých vlasech spletených do copu se jí usadil prach, jak už hodiny procházela temnými chodbami.
Náhle ji zaujal jeden ze symbolů na stěně. Opatrně přes něj přejela konečky prstů a ucítila, že z pískovcového povrchu mírně vystupuje. Zatlačila na něj. V tu chvíli přímo za sebou zaslechla hlasitý zvuk. Prudce se otočila - a usmála se. Přímo před ní se otevřel nový průchod. Prošla jím a jako na povel se v nově objevených prostorách rozhořely pochodně, které ozářily rozlehlou místnost s bohatě zdobenými stěnami. Do všech čtyř stran vedly chodby dál do nitra chrámu. Nejvíce ovšem přitahoval pozornost čtyřhranný podstavec uprostřed místnosti, na němž stála asi třiceticentimetrová zlatá soška muže. Na zemi po obou stranách stály dvě psí sochy s očima z rubínů.
Odložila pochodeň a vydala se do středu. Psi vypadali téměř jako živí. Na chvíli na nich spočinula pohledem, než vztáhla ruku k artefaktu na podstavci. Sotva se k němu ale její prsty přiblížily, několik hlasitých úderů ji upozornilo, že východy z místnosti se právě uzavřely těžkými mřížemi. Ve stejný okamžik oživly psí sochy. Černá zvířata s rudě zářícíma očima, která se právě probudila z tisíce let trvajícího spánku, se na narušitelku okamžitě vrhla. Ta na nic nečekala, uskočila a popadla své dvě pistole, dosud schované v pouzdrech u pasu. Rozlehlé prostory se zaplnily ohlušujícím zvukem střelby.
Po chvíli bylo ovšem jasné, že kulky těmto tvorům nijak neubližují, jen je dělají více nepříčetnými. Žena se rozeběhla zpět k podstavci, který psi zuřivě bránili. Když se po ní jeden ohnal, udeřila ho pistolí do hlavy. Nijak ho tím neporanila, ale na chvíli jí nestál v cestě. Druhému psovi jen taktak uhnula a přiskočila k podstavci, odkud konečně sebrala zlatou sošku. K její úlevě se v tu chvíli mříže ve vchodech pohnuly a uvolnily cestu ven. Proběhla tryskem kolem tvorů, kteří na ni opět zaútočili, a hnala se pryč chodbou naproti, zastrkujíce si za běhu úlovek za opasek. Slyšela, jak psi běží za ní. Na rozcestí zahnula doleva a pokračovala, dokud se nedostala do menší místnosti se zavřenými dveřmi. Napravo od nich byly nakreslené čtyři hieroglyfy.
Sáhla do svého batohu a vzala z něj starý, zchátralý svitek pergamenu, na který zběžně pohlédla a pak v přesném pořadí zatlačila na znaky na stěně. Dveře se pomalu začaly otevírat. Psi se blížili a do místnosti vběhli v okamžiku, kdy pronásledovaná rychle skočila do škvíry, kterou dveře za tu chvíli stihly vytvořit. Cestu dál měla tedy volnou, ale náskok se jí podstatně zmenšil. Sebrala za běhu ze stěny jednu z pochodní a mrštila jí po oživlých sochách. Strefila se dobře, jeden pes spadl na zem a druhý do něj narazil, i tak ale věděla, že nezískala mnoho času. O to více ji potěšilo, že sotva proběhla zatáčkou, zahlédla na konci chodby místnost, do které prosvítalo sluneční světlo.
Neradovala se ale dlouho. Když tam doběhla, zjistila, že paprsky pronikají dovnitř hrubě vysekaným otvorem vysoko ve zdi, ze kterého visel pevný provaz. Znamenalo to tedy, že někdo tu je, což se jí rázem potvrdilo, když pár metrů za sebou zaslechla cvaknutí nabíjené zbraně. Pomalu se otočila. Hleděla do očí muži středního věku s vítězoslavným úšklebkem ve tváři.
"Ale ale, není to snad Lara Croft?" zasmál se.
"Vzdejte to, Collinsi, víte, že nemáte šanci," protočila oslovená unaveně oči. Byla propocená, zadýchaná a unavená a neměla náladu se s ním bavit. On byl ale zřejmě jiného názoru.
"Že nemám šanci? Myslím, že jsem momentálně v jisté výhodě," zamával lehce napřaženou rukou se zbraní, "takže mi dejte ten artefakt a možná se vám nic nestane."
Lara se jakoby nepřítomným výrazem dívala někam do chodby za jeho ramenem a pak se také ušklíbla: "Možná by pro vás bylo lepší, kdybyste si radši hlídal záda."
Collins za sebou v tu chvíli uslyšel zlověstné vrčení. Stačil se sotva otočit, když po něm dva černí psi s rudýma očima skočili. Lara na nic nečekala a rozeběhla se k provazu, za sebou slyšela mužův křik a zoufalé výstřely z pistole. Vyšplhala až nahoru a vytáhla se přes okraj do vyprahlé krajiny plné písku a kamenů. Z otvoru u jejích nohou se už nic neozývalo. Rozhlédla se, zda ji někdo nesleduje, a pak se vydala pryč.

Další screenshoty z TR:U

20. prosince 2007 v 19:04 TR
V galerii jsou další screenshoty z TR:U. Nejsou tak úplně nové, jinde je možno je nalézt již pěkných pár dní a některé dokonce už zde také jsou, ale menší (a po čtyřech dohromady... možná je vymažu, pokud budou všechny i v tom větším provedení... uvidíme). Každopádně se můžete podívat.

Mark Daniel Cabuco

17. prosince 2007 v 21:39 Tomb Raider
Výtvarník, který velkou měrou ovlivnil TR:L a TR:A (ovšem na dalším TR již nepracuje). Nevěděli jste, kdo navrhl (některé) outfity Lary? Nevěděli jste, koho vinit z toho, že je v Anniversary Pierre holohlavý? Právě jste našli odpověď.
Bez něj by mohly obě hry vypadat dosti jinak. Tedy - TR:A zas až tak moc ne, přece jen mělo už předem stanovené mnoho věcí, jelikož bylo remakem TR1 (ale toho holohlavého Pierra mu neodpustím...), ovšem u Legendu byl jeho vliv dosti značný.
Zatím jsem toho tedy moc konkrétního neřekla, ono ale není co - je to výtvarník, proto se více dozvíte spíše, když si prohlédnete jeho tvorbu. Z té mě velmi zaujal například původní návrh Amandy:
Jak ale říkám, není toho moc co napsat. Tady se můžete podívat, jak vlastně ten velký umělec vypadá (pozn.: je to ten vlevo, napravo je jeho manželka ;-) ):
Zbývá už pouze přidat některé zajímavé odkazy:
Jeho tvorba (samozřejmě jen malý zlomek, ale jsou tam mj. návrhy na TR:L, včetně původních návrhů cutscén, které se mi v nejednom případě líbí více než ty, které byly nakonec použity, takže se určitě podívejte)
Malý rozhovor (vysvětluje zde také, proč CD nepokračovali s AoD... a zní to i celkem logicky; pozn.: je to celé v angličtině)

Nové obrázky naleznete v galerii

16. prosince 2007 v 14:31 Tomb Raider 8
Abych netvořila články, složené pouze z obrázků (tak to už pak ani není článek...), rozhodla jsem se jednoduše zveřejnit složku, ve které se nacházejí, takže se můžete podívat do galerie. Pokud tam přibudou nové, tak to zde pouze oznámím. Bude to tak, myslím, přehlednější a stránka bude také rychleji načtená, když nebude plná obrázků. Nyní se tedy můžete podívat na nové obrázky (tedy relativně nové, jinde už jste je mohli vidět dřív), které jsem do galerie přidala.

Screenshoty

16. prosince 2007 v 2:13 Tomb Raider 8
Už je to sice všude, takže ač s mírným zpožděním, přesto jsou tady:

Obrázky...

14. prosince 2007 v 17:29 Tomb Raider 8
No ano, konečně se taky máme na co dívat! Název TR:Underworld už je takřka stoprocentní a tak se začínají hrnout další informace...
Tadá, jeden concept art:
Ještě dodám, že je k vidění i několik úchvatných screenshotů ZDE, ale jsou tam jaksi... bez povolení, proto je sem nebudu dávat přímo a proto pokud na té adrese žádné neuvidíte, tak už je smazali (což se asi brzo stane).

Tam, kde se Lara "narodila"...

9. prosince 2007 v 21:44 Lara Croft
Mám teď na mysli místo v našem světě, takže tedy spíše, kde byla vymyšlena (ale to zní trochu ošklivě, nemyslíte?). Stalo se to v Ashbourne Road v Derby a někdy od poloviny roku 2008 to zjistí každý, kdo kolem tohoto místa projde. Nevíte, co tím mám na mysli? Na budově starého sídla Core Design bude totiž umístěna plaketa (v originále blue plaque, chcete-li to vědět), označující místo jejího "narození". Tyto plakety jsou ve Velké Británii umisťovány na budovy či veřejná místa, spojená nějak určitou slavnou osobností, tak jako tomu bylo třeba i u Mozarta nebo Jimiho Hendrixe. Lara bude teprve druhou fiktivní postavou, které se dostalo této cti. Tou první se stal Sherlock Holmes, jehož modrou plaketu je možno spatřit - jak jinak - na Baker Street.
Jinak ale musím dodat, že je kolem toho několik nejasností, které se ale snad vyřeší a někdy za půl roku (ovšem snad i dřív) budeme vědět, jak to tedy skutečně je. Ale určitě by bylo hezké, kdyby to tak opravdu bylo (a také vcelku pravděpodobné), Lara si to určitě zaslouží.
Tady je obrázek, jak by to mohlo vypadat, NENÍ to její skutečné plaketa, patří někomu (nevím komu) jinému a je jen počítačově přepsán text. Aspoň si ale můžeme udělat představu:

Jak se bude (možná) jmenovat TR8

2. prosince 2007 v 20:22 Tomb Raider 8
Název osmého pokračování našeho milovaného TR nejspíš zajímá každého z vás. Dlouho se diskutovalo o jménech jako Tomb Raider: Mists of Avalon a podobně, ale tentokrát tu máme název úplně jiný a nejspíše i pravděpodobnější, poněvadž si toto slovní spojení (dá-li se to tak nazvat) nechal Eidos tento týden patentovat do sekce multimediálních disků a digitální distribuce (jukněte sem), a to nebude jenom tak. Na sto procent to zaručit nikdo nemůže, ale dá se říci, že je tu reálná šance, že to tak bude. A jaký že je ten název? Nechám vás ještě chvíli napnuté a dodám, že podle jistých informací (netuším, jak moc ověřených), bychom se v osmém TR měli dovědět něco málo o mayské historii (pro mě osobně skvělá zpráva, miluji tyhle steré civilizace jako jsou Mayové, Aztékové, Inkové...).
A teď už konec chození kolem horké kaše. Nové pokračování se bude !!pouze možná!! jmenovat... Tomb Raider: Underworld.

Croft a Trent... trochu jinak, část 2/2

1. prosince 2007 v 20:35 Jiná po/divná literární díla
Tak tady je druhá část, pro ty, kteří s tím dosud nesekli a stále odvážně čtou tento blábol...
Pozorně se na ni zadíval, jako by zvažoval, jestli je hodna toho, aby jí vyprávěl o svých rodičích, ale pak mírně pohodil hlavou a prohlásil: "Poté, co se matka vrátila z oné cesty do Turecka domů a zjistila, že její starý sluha zemřel, bylo toho pro ni za těch měsíců už moc a po téhle zprávě se psychicky zhroutila, čehož využil jeden hrabě a rozhodl se ji... utěšovat." Poslední slovo nemohl pronést sarkastičtěji. "Naštěstí se brzy dala dohromady a uvědomila si, co je ten člověk zač, ale to už... jsem byl na cestě," dokončil provinilým hlasem.
Dívala se na něj výrazem, u kterého si nebyl jistý, co má znamenat, jako by byla zamyšlená, smutná i veselá zároveň. Poté se jí na tváři zase objevil úsměv. "A po letech se krev Croftů a krev Trentů opět setkaly. Zajímavá náhoda."
"Náhoda?" pronesl chladným hlasem a zamračil se. Jeho změna nálady ji trochu vyvedla z míry.
"Netvař se tak překvapeně," pokračoval stejným tónem, "potkali jsme se tu proto, že oba chceme jednu a tu samou věc, která se, pokud se nemýlím, právě nachází ve tvé kapse."
Marianna se zatvářila mírně pohoršeně, jako by začal mluvit o něčem, co sem vůbec nepatří. Okamžitě ale nasadila svůj obvyklý milý výraz, když opět promluvila. "No a vadí to vlastně? Pochybuji, že si to chceš založit někam do sbírky starožitností, což znamená, že víš - stejně tak jako já - co s tím. Takže už ani nezáleží na tom, kdo z nás to udělá, nebo snad ano? A nebo..." objevil se jí na tváři ještě zářivější úsměv, "můžeme jít spolu."
Tahle nabídka ho zarazila, ale rázně ji odmítl. "Nepracuji v týmu, spoléhám se jen sám na sebe." Pak si uvědomil, že přesně takhle na tom byla i jeho matka. Vždy pracovala sama. Až pak jednou narazila na muže, se kterým už to bylo jinak... na muže, jehož dcera se teď na něj upřeně dívala. Ale měl ji vzít s sebou? Nechtěl ji dostat do nebezpečí, vždyť pokud opravdu chtěla udělat to co on, její úmysly byly dobré a tedy ani ona nebyla jen tak nějaká zlodějka.
"Takže - dej mi to," vyzval ji.
Pohrdlivě si odfrkla. "Tak to zase ne, čekala jsem na to dost dlouho, abych se z toho teď nechala jen tak vystrčit. Pokud to chceš udělat, pak leda se mnou, já ti to nedám!"
William pomalu začínal ztrácet trpělivost. Právě když se rozhodl, že jí to klidně sebere i násilím, zaslechli běh několika párů nohou a hlas vykřikující povely. Oba si okamžitě uvědomili, co to znamená - už se přišlo na to, že někdo ukradl sběratelův nejcennější kousek. Nechali své spory na později a rozběhli se chodbou pryč. To už ale slyšeli i další a další spěšné kroky ze všech stran, musely je hledat již desítky stráží. Marianna nebyla tak rychlá jako William a pomalu ho začínala ztrácet z dohledu, když ho viděla zabočit do postranní chodby, ze které se náhle ozvala střelba. Pořádně jí zatrnulo, ale pak ho uviděla, jak se žene plnou rychlostí zpět směrem k ní a rukou jí naznačuje, ať běží zpátky. Bez přemýšlení udělala, co jí radil a pustila se chodbou, kterou přiběhli. Na nejbližší křižovatce se vydali do nové chodby, ale lidské hlasy již slyšeli všude. Bylo jim jasné, že pokud se rychle nedostanou ven, budou si muset cestu probít.
"Sem!" křikl William a vběhl do dveří po levé straně. Marianna ho následovala a zabouchla za sebou.
"Kde to jsme?" zeptala se, když se otočila ode dveří do temné místnosti.
"Netuším," zaslechla ze tmy po pravé ruce, "snad najdu vypínač." Po pár vteřinách bylo jeho hledání úspěšné a konečně se mohli porozhlédnout kolem. Byli v koupelně. Podle všeho nepoužívané, ale stále dobře udržované a čisté. Marianna nemohla potlačit uchichtnutí. "Na co mají tady koupelnu? Vždyť v téhle části domu snad nikdo ani nebydlí..."
"Asi se o tom zapomněli zmínit architektovi, když dům stavěli," ušklíbl se William. Modré oči ho probodly uraženým pohledem. Mírně se zasmál, ale pak zvážněl. "Fajn, tady ale zůstat nemůžeme, dříve nebo později nás tu stejně najdou." Sáhl po klice, ale Marianna ho zadržela.
"Počkej, bude lepší nejdřív zjistit, jestli není někdo poblíž."
"A jak to chceš asi provést?" zvedl udiveně obočí, "odtud nikoho neslyším a víc se toho tady asi nedozvíme."
"To nech laskavě na mě," odbyla ho, "jen stůj a čekej." Poté nasadila soustředěný výraz a zvedla paže před sebe. Kolem ní jako by se vše zbarvilo do červena, cítila, jak opouští své tělo a její pohled pomalu klouzal po místnosti. Viděla sama sebe, stojíce vzpřímeně se zavřenýma očima a nataženými pažemi, a Williama, jak na ni nechápavě zírá. Pak se obrátila ke dveřím, kterými pokračovala ven na chodbu a odtamtud dál do nitra budovy.
Mohlo to být několik minut, které strávila prozkoumáváním okolí, než se konečně vrátila do známé zapadlé koupelny. Vstoupila zpět do svého těla, přičemž trochu zakolísala. William ji starostlivě chytil. "Co to bylo? Jsi v pořádku?"
"Samozřejmě," odpověděla a vymanila se z jeho rukou, "přece vím co dělám. Tak pojď, než zase změní pozice. Mohlo by se nám podařit dostat se ven aniž by si nás vůbec všimli."
"Jak to myslíš?" nechápal a díval se na ni, jak s klidem vychází ven na chodbu.
"Teď opravdu není čas na vysvětlování. Tak co, jdeš?"
Zaváhal, ale pak si řekl, že ji přece nemůže nechat jít do nebezpečí samotnou, a vydal se za ní. Následoval ji skrz několik chodeb, Marianna šla na jistotu, nikde se nezdržovala a dobrých deset minut neslyšeli nic jiného než své vlastní kroky.
"Skvělé, brzo bychom už měli být venku," oznámila vesele, když sbíhali ze schodů. Po několika dalších krocích ale poznala, že to zakřikla. Rychle se oba skryli za roh před smrští kulek a William opětoval palbu. Zaslechl výkřik - jednoho trefil, ale minimálně deset dalších bylo stále v pořádku a připraveni je okamžitě zabít. Marianna vzala do ruky Chirugai. "Ty už sis zastřílel, teď jsem na řadě zase já." Pohodila hlavou, aby dostala vlasy z obličeje, a vyslala zbraň mezi strážné. Tentokrát byl křik vícehlasý, ovšem o to útočnější taktiku nyní zbývající muži zvolili. Marianna a William běželi zpět. Zatímco on je kryl palbou, ona rozrážela na dálku každé dveře, které jim stály v cestě.
"Neříkala jsi, že se dostaneme ven, aniž by si nás všimli?" křikl na ni přes zvuk střelby, když probíhali dalšími troskami dveří.
"Zjevně změnili pozice," odpověděla za běhu a tentokrát namířila ruku dozadu. Hluk jim prozradil, že několik jejich pronásledovatelů prudce kleslo k zemi. "snad je to zdrží," prohodila a odhrnula si znovu dotěrné vlasy z obličeje. Vypadalo to, že opravdu již moc mužů nezbývá, ale o chvíli později zaslechli dusot nohou z chodby před nimi.
"Kolik jich tu sakra je?" zamračil se William, když se vrhli do nejbližších dveří. Příliš pozdě si všimli, že z této místnosti nevede žádný další východ. Pokoj v této části budovy byl poměrně dobře osvětlen měsíční září a tak ani nemuseli rozsvěcet, aby se zorientovali, protože jejich oči po chvilce šeru přivykly. Ven již nemohli, muži byli příliš blízko a věděli, kde je hledat.
"Tak fajn, teď už se jim nevyhnem," otočil se William směrem k rozraženým dveřím, zbraně v pohotovosti. Marianna byla také připravená, v ruce svírala Chirugai. Jakmile se ve dveřích objevila první temná silueta, okamžitě klesla k zemi s kulkou v hrudi. Nikdo další se pak neobjevil, zato na podlahu místnosti dopadla malá věc, která začala syčet. Marianna jediným pohybem ruky poslala slzný granát zpět tam, odkud přiletěl, a za ním do houstnoucího kouře hodila i svou zbraň, která se v následném zmatku neminula účinkem. Když se vrátila, pokrytá vrstvou krve, její majitelka ji rychle popadla a s klidným hlasem oznámila: "Teď jsem je naštvala, půjdou dovnitř."
V tu chvíli se také ozvala hlasitá střelba. Oba se kryli za kusy nábytku a každý svými vlastními zbraněmi likvidovali muže, hrnoucí se do místnosti jeden za druhým. Strážci měli nevýhodu zapříčiněnou světlem venku na chodbě - když z ní vešli do pokoje, chvíli jim trvalo, než jejich oči nedostatku světla přivykly, a ta chvíle jim často byla osudnou. Po pouhých několika minutách byl pokoj posetý mrtvolami, jejichž krev se vsakovala do těžkých koberců a způsobovala nechutné čvachtání kdykoli se nějaký muž odvážil dovnitř. Mnoho už ale takových nebylo. Dobře si uvědomovali přílišné riziko v této nevýhodné pozici, jejich kolegové toho byli živoucím (tedy teď už neživoucím) důkazem. A navíc ta dívka měla zjevně nějaké nadpřirozené schopnosti. Na tohle nebyli a ani nemohli být připraveni.
Marianna a William se po sobě podívali, v záři měsíce viděli své obličeje jakoby mrtvolně bledé. To čekání bylo nepříjemné, nevěděli, co mohou strážní vymyslet. Pak William s tázavým výrazem kývl hlavou směrem k východu - nechtěl už dále čekat, rozhodl se jednat. Když uviděl váhavý nesouhlas v Marianině tváři, lehce pokrčil rameny a vyšel ze svého úkrytu za čalouněným křeslem. Zoufale protočila oči a napodobila ho. Opatrně, jak nejtišeji to šlo, došli každý z jedné strany ke dveřím. Hnědé a modré oči se na další okamžik střetly. A pak oba najednou vyrazili ven, kulky létaly vzduchem jako neviditelní poslové smrti a zlatá záře Chirugaie byla pro mnohé tím posledním, co v životě viděli. Těla padala na podlahu zkropenou krví a zabarvovala ji stále více a více do ruda, muži se zoufale bránili bezmyšlenkovitou střelbou kolem sebe nebo utíkali pryč.
Po nedlouhé chvíli zůstaly mezi hromadou mrtvých těl a kalužemi krve jen dvě postavy, stály zády k sobě, ztěžka oddechujíc, zbraně stále připravené pro další útok.
"Už jsou pryč?" zeptala se slabým hlasem Marianna a těkala očima po okolí. Na tváři potřísněné cizí krví měla šokovaný výraz.
"Ano, myslím, že už se nevrátí," přikývl lehce William, jehož původně bílá košile byla nyní z velké části temně rudá, a po krátkém zaváhání schoval zbraně zpět do pouzder. Poté se otočil k roztřesené dívce. "Jsi v pořádku?"
"Jistě," odpověděla, ale přesvědčivě to neznělo. Třásla se po celém těle a nemohla odtrhnout zrak od bledých tváří s vytřeštěnýma prázdnýma očima.
"Tys... ještě nikdy..." začal nejistě, ale ona ho o něco pevnějším hlasem přerušila. "Ale ano, samozřejmě že ano, ale... nikdy jich nebylo tolik... a..." její hlas teď zněl poněkud pištivě, "šli jsme sem pro ten artefakt, abychom zamezili dalšímu umírání, a místo toho..." dál již nepokračovala, hlas se jí zlomil.
Objal ji chlácholivě kolem ramen. "Museli jsme to udělat, jinak by oni zabili nás. A pokud to dokončíme, zachráníme mnohem víc životů."
"Stejně se mi to nezdá správné," prohlásila už mnohem klidnějším hlasem, "ale teď už to zpět nevrátíme." Povzdechla si. "Pojďme pryč, než se tu objeví další."
Na to William nic nenamítal a rozeběhli se chodbou, kterou měli namířeno prve. Po několika minutách se bez sebemenšího vyrušení dostali až k nouzovému východu v přízemí, jímž konečně vyšli do teplé květnové noci. Stáli ve velké opečovávané zahradě s mnoha stromy a keři, zalité bledým měsíčním světlem.
"A teď se naše cesty rozejdou?" zeptala se Marianna nevýrazným hlasem.
"To teď není důležité," odvětil vyhýbavě William, "musíme se dostat pryč z téhle zahrady, určitě bude také střežená."
Mírně se zamračila. "Ale bez zabíjení."
"Pokusíme se," slíbil.
Postupovali od keře ke druhému a při každém zastavení pozorovali prostranství, hledajíc sebemenší pohyb. Při přebíhání jedné větší travnaté plochy William zakopl a svou vahou strhl i Mariannu, běžící těsně před ním. Dopadla na záda a on přímo na ni, téměř se dotýkali nosy. Na tváři se jí objevil pobavený úsměv, ale jakmile otevřela ústa, aby promluvila, prudce se zvedl a vytáhl ji za ruku na nohy. "Zaslechli nás," sykl a kývl hlavou, aby běžela za ním. Dolehl k nim varovný výkřik, aby se zastavili. Toho si nevšímali a tryskem doběhli k malé kůlně na zahradnické nářadí, do které se schovali.
"Myslíš, že nás sem neviděli vejít?" obávala se.
"Pochybuji, ale radši chvíli počkáme, dokud si nebudou myslet, že už jsme pryč," rozhodl a posadil se na starý stůl, z něhož okamžitě vyskočil, když si sedl na motyku, obrácenou vzhůru. Opět se tak dostal k Marianně nečekaně blízko, až cítil její dech a i přes všudypřítomné šero rozeznal každý detail její tváře. Pár vteřin si upřeně hleděli z očí do očí, načež mírně zahanbeně odvrátil zrak směrem k oknu. Ona to ale již nechtěla dál v sobě dusit. Naklonila se dopředu a jejich rty se setkali. Na malou chvíli si William připadal jako v ráji, ale pak od Marianny rychle odstoupil.
"Co se děje?" zeptala se trochu podrážděně.
"Vzpomeň si, jak dopadli naši rodiče," řekl potichu.
Znovu se jí na tváři objevil úsměv a přistoupila opět blíž. "Ale na tom přece nezáleží. Našim rodičům to možná nevyšlo, ale proč by to nemohlo vyjít nám?"
Druhý polibek již William nepřerušil. Netušili, jak dlouhou dobu v kůlně strávili, ale věděli, že to byl jeden z nejkrásnějších zážitků jejich života. Když se z ní konečně, neviděni strážnými, dostali, co nejrychleji přelezli zeď, oddělující zahradu od okolí.
"Tak jsme konečně venku," konstatovala Marianna.
"Zato jsme ale spadli do něčeho jiného a podstatně nebezpečnějšího," podrbal se William rozpačitě na hlavě. Pak zahlédl její rozčarovaný pohled, rozesmál se a chytil ji za ruku. "Ale do tohoto nebezpečí bych skočil kdykoli po hlavě znovu."
"No proto," zatvářila se naoko přísně a pohodila vlasy. "A co budeme dělat teď?"
"Teď?" zamyslel se a sáhl jí rukou do kapsy, "Teď popadneme náš těžce ukořistěný artefakt a půjdeme zachránit svět, nemyslíš?"
"Něco jsme holt po rodičích zdědili," zasmála se Marianna a vydali se cestou ozářenou prvními paprsky vycházejícího slunce.

Croft a Trent... trochu jinak, část 1/2

1. prosince 2007 v 20:35 Jiná po/divná literární díla
Mnoha lidem se líbí představa, že by se Lara s Kurtisem dali dohromady (a teď nemyslím jen jako kolegové ;-) ), jiní jsou naopak odpůrcemi tohoto páru. Proto jsem se tímto příběhem pokusila o to, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. Pokud se vám bude zdát, že vlkovi stále ještě kručí v břiše a nebo že naopak nedopatřením ukousl koze nohu, nebojte se to napsat do komentářů, názory na tento příběh by mě opravdu zajímaly. Bohužel, z důvodu omezené délky článku na blog.cz jsem ho musela rozdělit do dvou částí, ale nejedná se o kapitolu 1 a 2, je to pouze uprostřed přešmiknuté, takže se nedivte, že ta první půka končí tak... podivně.

Croft a Trent... trochu jinak
Skupinky lidí v prostorné místnosti, osvětlené několika honosnými křišťálovými lustry, se vesele bavily a rozhovory se slévaly do jednolitého šumu, prolínajícího se s klidnou hudbou. Pánové v drahých oblecích a ženy v dlouhých šatech a s třpytivými šperky si užívali příjemnou zábavu večírku, v ruce držíc sklenku vína či Martini.
Stranou oslnivé společnosti stála mladá žena s dlouhými, tmavě hnědými vlasy, pro tuto příležitost rozpuštěnými, takže jí ve vlnách spadaly na ramena a záda. Opírala se o zeď ve svých splývavých, tmavě zelených šatech a na první pohled lhostejně sledovala okolí. Občas upila ze sklenky vína a nenápadně pohlédla na zdobené hodiny na protější stěně rozlehlého sálu.
Poté ji zaujal mladík, sedící pohodlně u stolu, nohy hozené na druhé židli. Sako měl rozepnuté a kravatu pohozenou přes opěradlo, s prázdnou sklenicí ve své ruce jen nepřítomně pohupoval. Krátké, hnědé vlasy neměl nijak zvlášť upravené, jako by se zapomněl učesat. Také on si příliš nevšímal společnosti.
A pak se jeho oříškově hnědé oči setkaly s jinými, pronikavě modrými. Patřily mladé dívce v zeleném. Ta jako by chvíli zaváhala, ale pak do sebe nalila veškerý obsah své sklenice a vydala se k jeho stolu. Bez ptaní si přisedla.
"Vy se zřejmě moc nezaobíráte společenskými konvencemi, že?" podotkla při pohledu na jeho pohozenou kravatu.
"Měl bych?" zeptal se a položil svou sklenici na stůl.
Pousmála se. "To jsem neřekla. Jen mi to možná přijde trochu zarážející - v této... společnosti," mávla lehce rukou směrem k bavícím se lidem.
Podíval se na ni pozorněji. "Vy mi zde také přijdete mírně zarážející."
Nervózně si poposedla, ale doufala, že si toho nevšiml. "Jak to myslíte?"
"Znám seznam hostů a všechna jména jsou mi důvěrně známá, tak jako jejich nositelé. Ovšem vás jsem ještě nikdy neviděl. Připadáte mi, jako byste tu vůbec neměla být."
Na chvíli se zadívala kamsi doleva přes jeho rameno, jako by o něčem přemýšlela, a pak se mu znovu podívala do obličeje. Její oči se pobaveně zaleskly. "A kdyby ano? Co byste udělal?"
Nečekal takovou odpověď. "Pak by možná bylo lepší potichu zmizet, než si vás někdo všimne." Okamžitě si v duchu vynadal, že nevymyslel nic lepšího - ať už tu být měla nebo ne, byla mu celkem sympatická a nechtěl ji vyhánět. Doufal, že si to nenechá líbit a přesto zůstane, nevypadala na někoho, kdo by se nechal vyhodit.
Ona ale jako by si najednou na něco vzpomněla, vstala a zdvořile mu odpověděla. "Máte pravdu, neměla bych tu být, velice se vám omlouvám." Otočila se k odchodu, naposledy pohlédla přes rameno a stejně zdvořilým tónem dodala: "Sbohem."
Chtěl něco říci, chtěl ji zadržet, ale stačil sotva otevřít ústa, než mu zmizela z dohledu mezi skupinkami bavících se lidí. Rychle vstal a rozběhl se směrem, kterým odešla, ale bezradně se zastavil uprostřed sálu. Rozhlížel se kolem sebe, jako by doufal, že zahlédne mezi hosty záblesk hnědých kadeří nebo lem zelených šatů. Prohrábl si zoufale rukou vlasy. Měl na sebe vztek. Jak přejížděl očima okolí, spočinul jeho zrak na hodinách na protější stěně. V tu chvíli se zarazil a potichu zaklel. Okamžitě se svižným krokem vydal k východu, chvatně vyhánějíc obraz dívky ze své mysli. Bylo tu přece něco, co musel zařídit, něco, co vyžadovalo naprosté soustředění. Potichu opustil místnost a vydal se hlouběji do budovy.
Postupoval co nejrychleji, ale stále si dával pozor, aby nenadělal příliš hluku. Věděl, že teď má tu nejlepší příležitost, hlídači se měli vystřídat každou chvíli a ten nový bude při troše štěstí jediný člověk, kterým se bude muset zabývat. Další střídání by mělo proběhnout, pokud měl správné informace, až k ránu.
Zpomalil. Stál na konci dlouhé strohé chodby, před sebou měl pouze jediné, bezpečně zamčené dveře. Otočil se ke zdi k malému přístroji s tlačítky s čísly. Bez zaváhání zvedl ruku a vyťukal číselný kód. Ovšem to, co se stalo, ho rozladilo - nestalo se totiž vůbec nic. Mohli snad kód změnit? Teď neměl chuť se nad tím zamýšlet, musel najít jinou cestu. Vydal se chodbou zpět a na jejím konci si všiml dveří do malého skladiště. Vešel dovnitř a okamžitě uviděl, co hledal - poklop do větrací šachty. Opatrně ho vysadil. Než se do něj vytáhl, sundal si sako, které začalo být pro složitější pohyby příliš nepohodlné.
Uvnitř nebylo moc místa a plechové zvuky se rozléhaly do všech stran, jak narážel do koleny o dno šachty. Zastavil se na rozcestí. Věděl, že má pokračovat doprava, ale vlevo uviděl jiný východ ze šachty - a byl otevřený. To se mu moc nezdálo, přesto se ani tímto nehodlal více zdržovat a vydal se dál svou cestou.
Po několika minutách nepohodlného pohybu po kolenou se konečně dostal k poklopu, který hledal. Ovšem i ten byl již otevřený. Na jeden večer příliš mnoho překvapení na jeho vkus. Opatrně vyhlédl ven. Nikoho neviděl. Přesto nepřestal být ostražitý, spustil se dolů na zaprášené dlaždice a rychle vytáhl své dosud pečlivě ukryté devítky, připraven je okamžitě použít, pokud by zahlédl sebemenší pohyb. Po chvíli uznal, že se v prostoru opravdu nikdo neskrývá, připevnil si k pasu pouzdra, do kterých zbraně schoval, aby je měl pro příště po ruce, a vyšel ven na chodbu. Tahle už byla podstatně méně čistá a udržovaná než ta, ve které se nacházel předtím. Vydal se po ní dál, po pár metrech ale zaslechl kroky. Schoval se zpět do dveří, jimiž vyšel a škvírou pozoroval muže, který procházel kolem jeho úkrytu. Byl v tmavé uniformě, šel pomalu a cestou nejednou zazíval, příliš líný na to, aby si dal alespoň ruku před ústa. Sotva dusot jeho nohou utichl, vyšel mladík ven a potichu se opět rozeběhl směrem, kam měl namířeno. Věděl přesně, koho to před chvíli viděl - strážný, který hlídal onu věc, se již vystřídal se svým kolegou. Teď byl ten pravý čas, teď konečně mohl udělat to, na co se chystal celý měsíc.
Netrvalo dlouho, než dorazil do chodby, kde byly ony střežené dveře. Nemusel být nijak zvlášť opatrný, alespoň tedy v tuto chvíli - jediný pohled mu totiž prozradil, že hlídač je omráčený a zámek na dveřích vypáčen. Teď už bylo jisté, že ten, který prolezl větrací šachtou a omráčil hlídače, ten, který byl stále o krok napřed, jde po tom samém, co on sám. Tento večer jednoduše nešlo nic tak, jak si naplánoval.
Opět uchopil své pistole a kopnutím rozrazil nadevřené dveře. Pohled mu okamžitě padl na postavu v černém přiléhavém obleku, sklánějící se nad skleněnou vitrínou. Při náhlém vyrušení se prudce otočila, až jí zvlněné, tmavě hnědé vlasy prudce odlétly z obličeje. Na krátký okamžik zahlédl její zářivě modré oči, než se obrátila k útěku, schovávajíc do kapsy předmět, který před pouhými několika sekundami sebrala z vitríny.
"Stůj!" zakřičel na ní, ovšem vystřelit po ní nechtěl, což mu nedávalo moc velkou šanci, že dívka jeho příkaz uposlechne. Rozeběhl se za ní podlouhlou místností a doufal, že na konci nebude mít pronásledovaná kudy utéct. Viděl ji, jak se blíží k protějším dveřím, na kterých si všiml těžkého řetězu. V duchu se usmál - už mu neuteče. V tu chvíli ale dívčina ruka vystřelila kupředu, s dlaní napřaženou proti dveřím, které se rozlétly a ona mohla v plné rychlosti proběhnout skrz. Její pronásledovatel neměl čas se nad tímto pozastavovat a následoval ji skrz zbytky dřeva a kovu do další chodby.
Běžela, jak nejrychleji uměla, hlavou jí vířily znepokojivé myšlenky. Kdo mohl tušit, že ten mladík, se kterým jen tak prohodila pár slov, je tu dnes z toho samého důvodu jako ona? A kdo to vlastně je?
Rozrazila na dálku další dveře a vběhla do prostorného, opuštěného pokoje s drahým nábytkem a těžkými koberci. Na stropě se skvěl velký lustr ne nepodobný těm, které mohla spatřit již v sále, kde se konal večírek. Letmo se ohlédla - doháněl ji, o tom nebylo pochyb. Sáhla za opasek a uchopila zvláštní zlatý kotouč s otvory pro prsty a za běhu jím prudce hodila. Z kotouče se při hodu vysunulo pět ostrých čepelí, které hravě přesekly řetěz, poutající těžký křišťálový lustr ke stropu. Sama pod ním stačila proběhnout, než se s rachotem zřítil k zemi, a ještě udělala ladnou otočku, během které znovu chytila svou zbraň, jež se k ní vrátila jako bumerang. Ten za ní už neměl takové štěstí. Těžká konstrukce s mnoha vybroušenými kousky křišťálu na něj sice nedopadla přímo, ovšem přesto ho její tíha srazila k zemi a zaklínila mu nohu.
Dívka nepokračovala hned ve svém útěku, jako by se chtěla přesvědčit, že se mu nic vážného nestalo. On ale náhle nemohl spustit oči z onoho zlatého kotouče, který stále držela v ruce.
"Chirugai..." zašeptal nevěřícně.
Opětovala mu stejně nevěřícný pohled, poté se ale odněkud z chodby ozval nějaký zvuk. Rychle se vzpamatovala, proběhla dveřmi na konci pokoje a ztratila se mladíkovi z dohledu.
Věděl, že nemá moc času, toho hluku si určitě někdo všiml. Opatrně vytáhl nohu zpod zbytků lustru a tiše sykl bolestí. Postavit se dokázal a zřejmě neměl nic zlomeného, i když ho noha dost bolela. Pomyslel si, že to mohlo být i horší, a ve chvíli, kdy se vydal směrem, kudy dívka utekla, zaslechl její výkřik. Nedbal na bolest a rozeběhl se jak nejrychleji mohl tam, odkud před chvílí zněl její hlas.
Dorazil na místo uprostřed chodby v okamžiku, kdy na ni mířil zbraní jeden ze strážných, stojíc nad mrtvolou svého kolegy, který měl prořízlé hrdlo, a jednou nohou přidržoval u země onen zlatý kotouč, stejně zkrvavený jako krk muže ležícího vedle. Strážný si nově příchozího všiml a bez okolků na něj vypálil. Mladík stačil uskočit stranou, vytasil devítky a dvěma přesně mířenými ranami útočníka poslal k zemi. Dívka se sotva stačila pohnout, když namířil i na ni. Zarazila se a pár vteřin si navzájem hleděli do očí.
"Vy to se zbraněmi umíte, že?" pronesla pak náhle.
Nezměnil svůj neproniknutelný výraz, ale po chvíli odpověděl: "Učil jsem se od těch nejlepších."
"Například od své matky?" řekla s mírným úsměvem. Nebyla to otázka, spíše konstatování skutečnosti. Jeho výraz, v němž nemohl ukrýt překvapení, ji utvrdil v tom, že se nemýlí.
"Jste William Croft, nemám pravdu?"
Odpovědi se nedočkala, proto pokračovala. "Možná nejste tak známý jako vaše matka, ale rozhodně o vás něco vím, jak třeba jak umíte zacházet s pistolemi. A předpokládám, že to díky ní také víte o tomhle," pohnula lehce prsty na pravé ruce, Chirugai se rozzářil, s vysunutými čepelemi se vznesl do vzduchu a poté jí vlétl do ruky.
William na ni nepřestal mířit, ale konečně promluvil. "Ano, vyprávěla mi o jistém muži, který ho používal."
"Samozřejmě," přikývla stále s mírným úsměvem, "znali se dobře. Podle toho, jak jsem slyšela otce o ní mluvit, se divím, že nejsme sourozenci." Teď se opravdu zasmála. A on si ke svému znepokojení uvědomil, že první, co ho napadlo, byla spokojená myšlenka, že není jejím bratrem. A rozhodně ne proto, že by se mu zdála nesympatická.
"Ovšem," pokračovala ne už tak usměvavě ve svém monologu, "zjevně jim to nevyšlo. Tedy samozřejmě jsem ráda, že se otec oženil, ale vždy jsem ho měla radši než matku. To také on mě vše naučil..."
Williamovi začínalo docházet, proč mu to všechno vykládá - určitě čeká, že se dozví také něco ona o něm. To se mu potvrdilo, když se rozhostilo ticho, během něhož na něj zvědavě upřela svůj zrak a on si náhle s trapným pocitem uvědomil, že na ni stále ještě míří zbraněmi. Věděl ale, že je nechce sklonit. Nechce - aby mu zase neutekla a aby se mohl dále dívat do jejích jasně modrých očí.
"Jak - jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se pak, aby mlčení přerušil, aniž by si všiml, že jí začal tykat. Ona si toho ale všimla a znovu se usmála.
"Marianna. Marianna Trentová, jak sis jistě domyslel."
Přikývl.
"Víš," řekla najednou, jako by se konečně dostala k něčemu, o čem chtěla mluvit už od začátku, "hrozně by mě zajímalo, jak mohla taková žena jako Lara Croft mít dítě. Totiž, nic proti tobě, ale ona není zrovna rodinný typ, ne?"