Duben 2008

Anniversary Idol

27. dubna 2008 v 16:39
KDO BUDE VÍTĚZ A KDO SE PROPADNE DO HLUBIN ZAPOMĚNÍ?
JEN VÁŠ HLAS ROZHODNE!
Pouze na

Co jste doteď netušili...

21. dubna 2008 v 14:59 Parodie
Převratný objev - DNA v Tomb Raideru!
Exkluzivně našim čtenářům přinášíme nové, ohromující informace o vývoji her v Crystal Dynamics!

Nový spřátelený blog

20. dubna 2008 v 17:04 Jiné
Přesně tak, další spřátelený blog. Tradičně můžete zajít sem pro více informací a samozřejmě i pro odkaz na tento blog.

Eskalátor

19. dubna 2008 v 15:17 Parodie
Náhlý nápad, asi mám zrovna náladu na blbé vtípky... :-P

Jacqueline Natla

18. dubna 2008 v 17:02 Tomb Raider 1
Tak jsem se rozhodla, že něco napíšu o jedné z nejoblíbenějších (ne-li úplně nejoblíbenější) záporné postavě, co se v Tomb Raideru kdy objevila. Naše milovaná Jacqueline Natla.

Lituji

15. dubna 2008 v 17:35 Básničky
Báseň na prakticky stejné téma co báseň Nelituji, tady se ovšem dotyčný zmiňuje o tom, že lituje - a to toho, že tu nemůže zůstat déle kvůli... no, to si přečtete ;-)
Lituji
Už umírám,
já vím.
Tak ať si Smrt přijde.
Prostranstvím,
na kterém chladnu,
přicházejí tiché kroky.
Jde si pro mě.
Vzpomínám roky,
které jsem prožil.
Vše, co jsem chtěl,
jsem udělal.
A sem jsem dospěl.
Nikdo nebude se rmoutit,
nemá mě kdo oplakat.
Já však v chvíli poslední
lituji.
Mám jen jeden důvod:
Vidět v ranním svitu ji,
také v slunci poledním
a v koupeli z červánků,
večer vlahého vánku.
To je jediný můj smutek,
že ji neuvidím více.
Cítím, chladnou moje líce.
Smrt se blíží.
Už je zde.
Jen ten smutek mě teď tíží.
Zmírám, mé tělo je stáro.
Poslední můj výkřik: "Laro!"

Nelituji

15. dubna 2008 v 17:34 Básničky
Báseň umírajícího muže, který nelituje, pro koho žil celý svůj život. Na velmi podobné (spíše tedy stejné) téma je i báseň Lituji, kterou si můžete přečíst hned nad touto. Přestože název zní naprsoto opačně, jde prakticky o to samé (jednoduše jsem chtěla napsat báseň na toto téma a vypadly ze mě hned dvě :-P ) PS: Sonia bude vědět, o co jde ;-)
Nelituji
Ten den jednou musel nastat.
Není zbytí - přišel dnes.
Ptáš se, kde mám přátele?
Žádných není,
hledím tiše
ze smrtelné postele.
Jediná, pro kterou jsem žil,
Se mnou dnes tu nebude.
Až upadnu v zapomnění,
Smrt zastaví krev mých žil,
nic tu po mně nezbude.
V uších slyším slova ještě,
jak jsem život promrhal,
dny že žil jsem
v jiném, vymyšleném světě.
Teď, když vím, že už je konec,
že už mě nic nečeká,
nelituji ničeho.
Má jediná myšlenka
je stále jen na tu jednu.
Slábnu,
v obličeji blednu.
Jsem v levelu posledním.
A konečné statistiky:
Kulky, kroky, hodin tiky,
počet mrtvých, secretů,
sčítám rychle ve skrytu.
Vcelku dobré - ne však moc.
Být tu ještě o pár let víc,
nebo ať na pouhý měsíc,
zlepšil bych své skóre.
Ne. Já lžu. A ona to ví.
Nechci dál žít kvůli bodům,
ale kvůli ní.

Kdo je ještě Lara?

12. dubna 2008 v 23:21 Blog
Do článku Kdo je Lara Croft konečně přibyly další obrázky. Všem chci poděkovat za skvělé nápady a opět připomínám - pokud si kdokoli vzpomenete na něco dalšího, čím naše milá archeoložka, dobrodružka, horolezkyně, atd. ještě je, neváhejte napište to do komentářů pod onen článek, moc to uvítám!

Děkuji!

Je znám druhý outfit pro TR:U

11. dubna 2008 v 19:21 Tomb Raider 8
Zatím jsme znali pouze jeden outfit pro připravované osmé pokračování Tomb Raideru, ale nyní se můžeme seznámit s druhým. Moc se sice neliší - pouze má dlouhé kalhoty - ale i tak je to alespoň trochu změna. A také má jiný postoj :) (na Tomb Raider Chronicles můžete najít i pár dalších obrázků, ale outfity už žádné další nemá, pouze ta změna postoje by vás mohla zajímat ;-) ).
Tak, toť vše, co jsem chtěla říct, můžete se kochat:

KMD: 17. Volání dýky

8. dubna 2008 v 16:59 Povídka: Kletba mayské dýky
Musel běžet dál. Dál, bez přestání. Cítil to, táhlo ho to tím směrem a nebyl schopný myslet na nic jiného. Oči v mrtvolně bledém obličeji, zírající bez pohnutí kupředu, jedinkrát nezamrkaly, ani když probíhal skrz houští plné ostrých čepelí listů. Hustý porost mezi prastarými stromy nebyl ani tou nejmenší překážkou. Žádná únava, žádná bolest. Nádechy a výdechy byly spíše sílou zvyku než nutností. Jediné, čemu dokázal věnovat pozornost, svíral pevně ve své pravé ruce: Nevelký kus kamene, opracovaný do tvaru dýky. Hnala ho kupředu, ukazovala mu cestu. A on věděl kam. Nebo si to alespoň myslel.
--------------------
"Musím se ti omluvit, Miku, oproti mému původnímu přesvědčení umíš řídit letadlo opravdu dobře. A také s ním přistávat," pokývala Lara uznale hlavou, když se její nohy dotkly opět pevné země, "tenhle terén rozhodně není na něco takového nejvhodnější."
Oslovený se pouze nervózně usmál a jeho pohled přeskakoval z hustého, neproniknutelného pralesa před nimi na jeho milované letadlo, vedle kterého stál. Bylo na první pohled jasné, že by by do něj nejradši okamžitě znovu nasedl a uletěl.
"Tak podívej," promluvila na něj znovu, tentokrát o něco ostřeji, "vím, co se ti honí hlavou a že bys byl radši kdekoli jinde než tady a se mnou. Ale pokud tu zůstaneš a nepolezeš nikam, kam nemáš, nic se ti nestane. Já si dojdu pro to, pro co tu jsem, vypadneme odsud a už mě nikdy neuvidíš, ano?"
Mikovi se viditelně ulevilo, když zjistil, že po něm nechce, aby se do džungle vydal také. Okamžitě ho napadlo, že jakmile se jí ztratí z dohledu, mohl by odletět sám, uvědomoval si ale, že nemá dost paliva. Věděla to vlastně vůbec ona?
"Asi bych ti měl něco říct..." začal opatrně a koutkem oka zíral na její dlaně, které mu náhle přišly nebezpečně blízko pouzder s devítkami. Bezděčně si v tu chvíli vzpomněl na to, že někteří králové kdysi prý zabíjeli posly špatných zpráv.
"Ano, co?" otočila se k němu.
"Na... na návrat už nemáme dost paliva..." vykoktal ze sebe.
Lara se mírně zamračila. Další komplikace, nicméně ne tak závažná, jako jiné. Do té doby, než budou muset pryč, se ještě může stát cokoli. "Nevadí," mávla proto rukou, "to budeme řešit až potom."
Oddechl si. Zřejmě tedy nezabíjela kohokoli a z jakéhokoli důvodu, dokonce to vypadalo, že mu vlastně vůbec nechce ublížit. Nebyla tedy ta slova o "chladnokrevné vražedkyni" nakonec trochu přehnaná? Když si vzpomněl, jak se k ní choval, když ji potkal, uvědomil si, že by v tom případě byl nejspíš dávno mrtvý. Strach z něj pomalu odezníval, skoro měl chuť navrhnout jí, že by šel s ní, ale pak se znovu podíval tmavězeleného šera pralesa a přece jen si to rozmyslel.
Lara se nezajímala o to, co se mu právě honí hlavou. Zkontrolovala si své vybavení, kývla Mikovi na rozloučenou a spolu s Nicole, která se jí jako obvykle držela za ruku, se vydala do lesa.
Prodíraly se houštím již bezmála půl hodiny a jednotvárná, namáhavá cesta Nicole zmáhala. Přesto nezpomalovala, naopak, zdálo se, jako kdyby ještě přidávala do kroku. Lara věděla, že Nicole, stejně tak jako ji, poháněla stále se zvyšující touha po dýce. To proto, že k ní byly každým krokem blíž. Obě ji už držely v rukou a v obou sílil pocit udělat cokoli , aby ji znovu ucítily ve své dlani.
Po nějaké době - už ani nevnímaly čas - si Lara uvědomila, že již nezrychlují, ale že utíkají ze všech sil. Ač se chtěla k dýce dostat, věděla, že takto ne. Nechtěla se jí nechat ovládnout. Na to, aby zastavila, se musela velice soustředit, ale podařilo se jí to. V tu chvíli se jí ovšem Nicole vytrhla a běžela dál bez ní. Laře došlo, že dítě se nejspíše nechá ovládnout lépe, vždyť ještě před pár hodinami by se od ní to děvče dobrovolně ani nehlo a teď to vypadá, jako by naprosto zapomnělo na okolní svět.
Rozběhla se za ní, chytla ji za rameno a prudce otočila. Nicole chtěla běžet dál, ale Lara ji držela pevně. Přikrčila se, takže si hleděly přímo do očí.
"Nicole, vzpamatuj se," promluvila na ni mírně, ale důrazně. Oslovená její slova zjevně moc nevnímala, škubala sebou a snažila se vymanit z pevného sevření. Její marné pokusy se uvolnit po chvíli ustaly. Když si už myslela, že Lara nedává pozor, prudce sebou trhla a při otáčení se zachytila prsty o amulet, visící Laře na krku a strhla ho z něj. Lara si pomyslela, že se ta malá věcička až příliš často motá do různých situací, což se jí i tentokrát potvrdilo, a to v pozitivním slova smyslu. Nicole totiž již dále neutíkala, zkoprněle stála a zírala na zem na ten třpytivý kus kovu. Poté se sehnula a opatrně ho zvedla. Chvíli si ho prohlížela, poté natáhla ruku na na otevřené dlani ho podávala Laře. Ta si ho od ní vzala a opět si ho pověsila na krk. Jakmile to udělala, Nicole přišla až k ní, znovu se jí chytila za ruku a zadívala se jí do očí se zvědavým výrazem "a co teď?". Lara se pousmála a volným krokem se vydaly dál, kam je vedla dýka. Nyní již pouze vedla, ne nutila.
--------------------
Mike hleděl do zeleného přítmí a uvažoval o tom, jak dlouho bude asi trvat, než se ty dvě vrátí. Byly pryč sotva pět minut a on už začínal být nervózní, co se jim může stát. V tu chvíli zaslechl zvuk. Známý, v tuto chvíli ovšem zcela nečekaný. Vzhlédl a potvrdil si, co jeho uši okamžitě identifikovaly - k pláni se blížilo letadlo a chystalo se k přistání. Vteřinu nato si vědomil, že to není jen tak ledajaký stroj, ale letadlo jeho bratra. Nechápal, proč sem letěl, a trpělivě pozoroval, jak přistává. Sotva se kola dotkly země a motor utichl, rozběhl se mu naproti. George ve spěchu vyskočil ven a hnal se k bratrovi.
"Jsi v pořádku? Udělala ti něco?" ptal se starostilvě, sotva se k němu přiblížil.
"Ano, proč by mi něco mělo být?" zavrtěl hlavou Mike a hned poté mu došlo, že George má z Lary přesně ten samý strach, jako měl předtím i on, a tak dodal: "Hele, ona ale asi nebude taková, jaká si právě nejspíš myslíš, že je."
George ho v tu chvíli ale neposlouchal. "Kudy šla?"
"Proč tě to zajímá?" nakrčil Mike obočí. To už k nim došli i Heat a Ray Simmons.
"Nás to zajímá," odpověděl prostě Heat.
"Nevím, proč by mělo," měřil si je Mike podezřívavě, "pokud ona proti vám něco měla, pak to nejspíš nebylo bezdůvodně, takže nevím, proč bych vám měl věřit já a něco vám prozrazovat."
"Zmátla vás nějakými sladkými řečičkami?" ušklíbl se Ray.
"Ničím mě nezmátla, jen k ní mám větší důvěru než k vám," odsekl jim.
George se zatvářil, jak kdyby mu dal facku. "K ní? Máš větší důvěru k vrahovi než k vlastnímu bratrovi?"
"To jsem neřekl," snažil se to uvést Mike na pravou míru, "nemluvil jsem k tobě, ale k nim."
"Pokud nevěříš jim, pak ani mně," prohlásil rezolutně George. Poté zmírnil hlas, "takže - kam šla?"
Mike se zamyšleně kousl do rtu a poté se obrátil směrem, kde viděl archeoložku mizet ve spleti hustých keřů. "Tudy. Může to být tak deset minut."
"Skvělé, Miku," rozzářil se George, "věděl jsem, že se nakonec přidáš na správnou stranu. No tak," šťouchl ho do ramene, "netvař se tak zkormouceně, rozhodl ses správně."
"Dobrá," kývl Heat, "tak my jdeme. Chcete jít také?" obrátil se na George.
"Ano," odpověděl tázaný, "musím myslet na ty, které by mohla Croftová v budoucnu potkat. Půjdu s vámi. A ty, Miku," obrátil se na bratra, "počkej tu, dokud se nevrátíme. A nechoď do lesa, je to tam nebezpečné."
"Už nejsem malý, abys mi říkal, co je nebezpečné," zamračil se Mike.
"Však já vím," zasmál se George a rozcuchal mu vlasy, "tak zatím, a nedělej hlouposti."
Muži se vydali směrem k džungli a nejmladší je podmračeně pozoroval. Stále si nebyl jistý, jestli udělal správně. Poté si všiml, jak si Heat za opaskem pod košilí upravuje pistoli. Tak tohle měli s Larou v úmyslu? To nemohl dopustit. Počkal pár minut, než se ti tři ztratili v porostu a poté se vydal za nimi.

KMD: 16. Let

7. dubna 2008 v 18:14 Povídka: Kletba mayské dýky
Lara sledovala moře, ubíhající pod nimi, a přemýšlela, co se vlastně stane s Nicole, až tahle výprava skončí. To drobné tiché děvče, stále otřesené šokem z vraždy svých rodičů, s ní přece nastálo zůstat nemohlo, v tom měl Zip pravdu. Měla by ji snad tedy dovést zpět do Marseille a předat příslušným úřadům? Nevěděla proč, ale tato myšlenka se jí také jaksi nezamlouvala. Neslyšně si povzdechla. Z dalších úvah ji vytrhl Mikův hlas, nyní již přece jen o něco klidnější.
"A kam přesně letíme? Na obzoru už vidím pevninu."
"Opravdu?" zamžikala Lara před sebe, "Máš pravdu! Ale obávám se, že přesné místo ti neřeknu. Zatím leť rovně, řeknu ti, kdybys musel změnit směr."
Mike pokrčil rameny a s mírně nechápavým výrazem se dál soustředil na řízení letadla. Lara věděla, že by bylo zbytečné a nedůležité vysvětlovat mu, proč mu nemůže říci konkrétní destinaci, protože sama tušila pouze směr. Směr, kterým musela postupovat, aby se dostala k dýce. Byla si tím jistá, ten pocit měla už od chvíle, co musela artefakt vydat Bannersonovi. A ten měl také někam namířeno. Na to, kam ho dýka vede, měla Lara také svou teorii - nepochybně na místo jejího nálezu a... že by k té zmiňované druhé dýce? To se jí moc nezdálo, uvědomila si totiž, že takovéto rituální zbraně rozhodně nebyly v párech. Jak na ni tedy onen neznámý kupec mohl přijít? Vymyslel si to? K čemu by mu ale bylo posílat Bannersona na Yucatán, když chtěl artefakt od něj koupit?
Zatím si na tuto otázku odpovědět nemohla, zato se jí v hlavě vynořila další: Proč ji a Bannersona dýka přitahuje? Co s ní mají udělat? Kam je vede? Možná by bylo lepší se na to místo dostat dřív než Bannerson a počkat si tam na něj, bude to přece tím samým směrem. Ale kde?
Jak tak přemítala, uvědomila si, že si bezděky pohrává s amuletem, zavěšeným na krku. Uchopila ho do dlaně a zadívala se na něj. I on byl pro ni zdrojem mnoha otázek. Nicole zahlédla jeho zlatý záblesk a probudila se ze své dosavadní strnulosti, připomínající téměř trans. Lara ji nechala, ať si ho vezme do ruky, byla to totiž nejspíš jediná věc, která dokázala upoutat dívčinu pozornost. Sledovala ji, jak ho pomalu obrací v prstech a tváří se při tom tak soustředěně, že jí naskočila drobná vráska mezi obočím.
Mike to nevnímal, věnoval se řízení a sledoval, jak právě přilétávají nad pevninu. A pak najednou z místa hned vedle něj, tam, kde seděly Lara a Nicole, vyšlehl oslnivý záblesk světla, tak prudký, že musel zavřít oči. Když je otevřel, po těch dvou už nebylo ani stopy. Srovnal dráhu letadla, porušenou, když leknutím trhl kniplem, a zděšeně hleděl na sedadlo, na kterém ještě před chvílí ty dvě byly. Váhavě zvedl paži a pomalu ji k tomu místu natáhl, jako by se chtěl přesvědčit, jestli nejsou jen neviditelné. Jeho ruka ovšem nahmatala jen vzduch.
Nechápal to a byl vyděšený, ale pak pohlédl před sebe na blížící se pevninu a pomalu se uklidňoval. Bylo mu vlastně jedno co se stalo, dokud mu to nebude dělat problémy. Poté mu vytanulo na mysli, že to naopak jeden problém vyřešilo - Lara zmizela a on by teoreticky mohl letět domů. Jediný pohled na ukazatel paliva mu to ale rozmluvil. V tom spěchu, ve kterém odlétali, neměl čas natankovat, a z předešlého letu mu už mnoho paliva nezbývalo, proto by teď nanejvýš rozčilený, ale ne překvapený, když zjistil, že zpět už to v žádném případě letadlo nezvládne. Zamračil se a chtě-nechtě namířil stroj níže, aby si mohl vybrat vhodné místo k přistání.
Neuběhly snad ani dvě minuty, když se oslnivý záblesk objevil znovu. Tentokrát cukl kniplem snad ještě více než předtím a otřel se podvozkem o koruny stromů. Když stroj vyrovnal, otočil se zděšeně doprava, aby si potvrdil děsivou myšlenku, totiž že Lara s Nicole jsou zase zpět. Zaklepal hlavou, jako by doufal, že se z toho bláznivého snu probudí, nic se však nestalo.
Lara si ho vůbec nevšímala, zrovna se totiž rozplývala, nad svou malou společnicí.
"Nicole, ty jsi zlatá, jsi to nejchytřejší děvče na světě, abys věděla!" Pak jako by si náhle něco uvědomila, naprosto změnila svůj postoj: "Ale ať už tě nikdy znovu nenapadne použít ten amulet, jen tak, aniž bys mi to dala předem najevo! Víš, co se nám mohlo stát?" Její přísný tón ovšem dlouho nevydržel: "Ale stejně jsi zlato..."
"Mů - můžeš mi vysvětlit, co se to děje??" nevydržel to už Mike.
"Myslím, že by ti to stejně k ničemu nebylo," odbyla ho Lara a dodala: "A zvedni to, kus ještě poletíme."
"A už víš aspoň kam??"
Lara se potutelně usmála: "Ano, teď už naprosto přesně."
"To se mi nelíbí," mračil se Georege, když viděl, jak nepřirozeně se letadlo jeho bratra chovalo, než se znovu vrátilo do původní polohy, "co se tam mohlo stát? Snad je Mike v pořádku."
"Bohužel to teď nezjistíme," pokrčil rameny Heat, "to nejlepší, co teď můžeme dělat, je držet se jim za zády."
Když o chvíli později uviděli další podivný manévr letadla před nimi, během kterého očesalo koruny několika stromů, George to nevydržel a zrychlil.
"Co blázníte, chlape?" zděsil se Ray, "tahkle si nás určitě všimnou!"
"To je mi jedno," cedil pilot mezi zuby, "jestli mu něco udělala, jestli -"
"Jestli se mu cokoli stalo, ve vzduchu to nevyřešíte," přerušil ho klidným hlasem Heat, "dokud nepřistanou, nebudeme dělat zbytečně ukvapené činy."
"Vy jste asi zřejmě doteď nepochopil, že v tom letadle je můj bratr!" rozčílil se George.
"Věřte, že pochopil, a také věřte, že nechci, aby se mu něco stalo, ale podívejte se na celou věc s klidnou hlavou - pokud by zjistila, že je sledujeme, mohl by se váš bratr ocitnout v mnohem větším nebezpečí, než je dosud!"
Až po této Heatově argumentaci George opět zpomalil, ač se zaťatými zuby. Cítil se hrozně bezmocný. A tu, kterou předtím tak obdivoval, teď nenáviděl z celého srdce.
"Laro? Laro, sakra, co se stalo, to se nemůžeš alespoň zmínit, co se tam děje?" ozýval se z Lařina headsetu znepokojený Zipův hlas, "Já vím, že nemáš ráda, když tě ruším při nějaké výpravě, ale tohle se mi opravdu nelíbí, podle tvého GPS jsi na chvíli úplně zmizla a objevila se úplně jinde, asi bych se na něj měl potom doma kouknout, jestli je v pořádku..."
"Zipe, buď v klidu," zastavila jeho příval slov Lara, "jsem v pořádku a GPS taky, opravdu jsem byla na chvíli jinde."
"Počkej, jak to myslíš, proč mi to prostě nevysvětlíš?"
"Možná proto, že si to sama vysvětlit neumím," zavrtěla lehce hlavou, "můžu ti říct jen to, že se to stalo ze stejného důvodu, jako když jsem se náhle dostala z bouře o tisíce kilometrů dál na Kajmanské ostrovy."
"Jo, to mi taky přišlo dost divný," souhlasil Zip.
"No tak fajn," odhodila si Lara pramínek vlasů z obličeje, "pěkně jsme si popovídali a teď už neruš, jo?"
"Rozkaz, lady!"
"Tak tímhle sis podepsal rozsudek smrti, počkej, až se vrátím!"
"Čekám, ani nedutám," zasmál se.
"Ale dutáš, dutáš, a jak!" oponovala mu Lara. Poté pohlédla z okna. "Tak ale už opravdu konec, ano? Jsme skoro na místě. Miku," obrátila se na pilota, "chystej se k přistání."
"A vida," ukázal Ray před sebe, "zdá se, že tentokrát už to s tím přistávání myslejí vážně."
"To ano," pokývala hlavou George, "ta travnatá plocha před nimi je k přistání dostatečně velká, i když ne příliš rovná. Ale všude kolem je jen prales, kam se vůbec chystají?"
"Rozhodně ne na piknik," ušlíbl se Heat, "začněte pomalu klesat."

Spřátelný blog

6. dubna 2008 v 16:11 Jiné
Ano, je tu další spřátelný blog. Co víc říct? Čí blog to je a něco málo o něm se můžete dočíst v příslušném článku.

Z deníku... 3. část

5. dubna 2008 v 12:24 Parodie
Není to příliš dlouhá doba, co se tu objevila druhá část, ale nebojte, na čtvrtou si nejspíš zase počkáte déle... Tato část tentokrát popisuje pouze dva dny, ovšem o něco obsáhleji než předtím (jeden z mých problémů při psaní - neumím psát stručně... :-P ). Snad vás to bude bavit celé číst...
9. září 2007 - neděle
I přes včerejší otřesný zážitek jsem doufala, že by se víkend nakonec mohl přece jen vydařit. Jak krutě jsem se mýlila! A přitom to začalo tak nevinně - ve městě se objevil jeden neznámý člověk. Nevypadal nijak zvláštně (i když... ten nos jak brambora... XD ), pouze Tony s Larsonem na něj zlostně zahlíželi. Všichni samozřejmě věděli proč: na JEHO blond vlasy prostě neměli! A jako by tušil, proč na něj tak zírají, náhle jeho vlasy nejenže ještě více zesvětlely, ony úplně zbělely! Mimochodem se mu přitom na obličeji objevilo něco podivného - v první chvíli mě napadlo, že má nějakou divnou vyrážku.
A poté se to vysvětlilo. Zjistili jsme totiž, že není člověk (pche, jako by jsme tu těch nelidských stvůr už neměli dost - třeba našeho třídního :-P). On nám to vlastně sdělil sám, postavil se doprostřed náměstí a začal prohlašovat, že tu začne vládnout a my se mu musíme podřídit. Chvíli bylo ticho... a pak se všichni bláznivě rozesmáli. Někdo na něj zavolal, že pokud se o něco takového chce opravdu pokusit, pak ať si to vyřídí s naší stávající starostkou. Bohužel, ono se to opravdu stalo. Natla se rychle dozvěděla o nežádoucím kandidátovi na post despotického vládce města a šla si to s ním vyřídit. V tu chvíli začalo to nejhorší, všichni jsme se běželi schovat do atomových krytů, postavených po celém městě právě kvůli podobným situacím - Natla metala oheň, ten... hm, tuším, že se jmenoval Karel nebo tak nějak... zase posílal smrtící zelené paprsky. Během odpoledne stačili rozbořit desítky budov, bohužel škola mezi nimi nebyla.
Nakonec to ten blonďák vzdal (tedy, on to zakamufloval frází, že "s holkama se nepere") a zapadnul na okraj města do nějakého opuštěného skladiště. Chvíli nato jsem narazila na podivného chlápka (no dobrá, podivných chlápků je plné město...), který mi prozradil, že je řidič a že tomu Karlovi něco do toho skladiště vezl. Byl trochu mimo, a tak jsem z jeho vyprávění pochytila jen to, že to nejspíš bylo něco jako Šípková Růženka. Musím se tam v noci zajít podívat.
...
Právě jsem se odtamtud vrátila. Pokud je tohle Šípková Růženka, tak je teda pěkně šeredná, ta bude spát ještě dlouho...
10. září 2007 - pondělí
Třídní nám hned ráno sdělil, že nastává konec flákání, že jsme líní jak vši, ale že toho nicnedělání je už dost... no, bla bla bla, po několika minutách z něj konečně vypadlo, že škola sehnala tělocvikáře a že začíná učit dnes, takže se dnešnímu těláku nevyhnem. Asi čekal otrávené obličeje, ale místo toho se mnoho lidí rozzářilo nadějí (samozřejmě pouze holky - kluci mají beztak na tělák někoho jiného). Ovšem, nikde nebylo řečeno, kdo ten nový učitel bude, ale viděli jsme ve škole pouze jedinou neznámou tvář, a to v pátek před ředitelnou. Jo, Willard nám taky sdělil, že nám ten "někdo" vzkazuje, abychom na něj čekali venku na školním hřišti.
Na pátou hodinu jsem čekala velmi netrpělivě, ale nakonec přece jen nastala. Holky se řítily na hřiště, natěšené a zároveň nervózní, proto také všechny (včetně mě) stanuly na místě v němém šoku, když jsme přes trávník viděly přicházet Winstona. Stály jsme jako přimrazené, neschopné slova či pohybu. Ty, které se začaly vzpamatovávat nejdříve, začaly vznášet logické argumenty, že Winston je školník, a tak přece nemůže i učit. A taky že v takovém oblečení by ho do školy ani neměli pouštět. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, co na sobě má. Podivnou přilbu, připomínající trochu starou otlučenou mísu, a jakýsi... oblek, na jehož hrudi byl namalován i z dálky dobře viditelný terč, v rukou měl i svůj oblíbený tác, ovšem bez šálku a konvice. A pak nás Winston poprvé v životě potěšil. Řekl, že ho nový tělocvikář požádal, aby na hodinu přišel kvůli výpomoci. Takže on nás neměl učit, on NE! Zase jsme začaly doufat.
A potom se to stalo. Ozval se výstřel a Winston se skácel k zemi, zasažen přímo doprostřed terče. Otočily jsme se směrem, odkud rána přišla a nastal další hromadný němý šok. Tentokrát ale při něm naprostá většina začala slintat... (pouze většina - i u nás ve třídě jsou totiž obdivovatelky "Jamesíka") Ano, byl to on! Přicházel! Některým z nás se podlomily nohy, sesuly se k zemi a s téměř nábožnou úctou na něj vzhlížely. A já jsem v duchu děkovala Tihocanovi, že vyslyšel mé prosby...
To co se dělo pak, bylo ještě úžasnější - promluvil... na jeho první větu, kterou jsem slyšela, nikdy nezapomenu ( i když se jednalo o "Kde máte třídnici?"). Odpověděla mu jedna "jamesíkoobdivovatelka" (a to popravdě - že třídnici rozsekal Willard v záchvatu vzteku na malé kousky hned první den a ještě nemáme novou - za rok jich spotřebujeme běžně kolem třiceti), protože my ještě nebyly schopné promluvit. Což mělo alespoň tu výhodu, že mluvil dál on. Sdělil nám své jméno - Kurtis Trent (není to nááádhera?) - a poté nám vysvětlil, že když je tu první hodinu, rád by věděl, jak jsme na tom se střelbou (no bezva, Kold nás učil akorát boj s noži), a proto požádal Winstona (až v tu chvíli jsme si všimly, že ten už zase stojí na nohou, docela zdráv.... škoda :D ), jestli by nám nemohl posloužit jako terč (něco v úsměvu našeho nového tělocvikáře nám prozradilo, že školník do toho dobrovolně asi nešel). Bez zaváhání nám všem rozdal pistole a šlo se na to. Bylo to naprosto skvělá hodina, postřelena byla pouze jedna z nás - ovšem ta už se z toho nejspíš nikdy nevzpamatuje, protože nemocnici stále nemáme, akorát Sanatorium, a odtamtud se ještě nikdo nevrátil, živý či mrtvý - víme akorát o Boaz, ta tam totiž šéfuje.
No, hodina to byla prostě skvělá, ale překvapením nebyl pro dnešek konec. Sotva jsem doma zasedla k počítači, zjistila jsem, že mi přišel mail - od Tihocana! Psal mi, že Kurtis původně do školy vůbec nešel ucházet se o místo tělocvikáře, ale že když jsem ho o to tak prosila, že to tedy zařídil. Ovšem chce za to čokoládu. Oříškovou. A bylo tam ještě PS, že pokud bych opravdu chtěla vyvraždit celou školu kromě mě a Kurtise, tak za to bude chtít čokoládovou sochu jeho samého v životní velikosti, tak jako měla Lara k narozkám. Safra... tak mu pošlu aspoň tu oříškovou...

Nový obrázek do "Kdo je Lara Croft?"

4. dubna 2008 v 17:26 Blog
Ano, do sekce zmíněné v nadpisu jsem přidala další obrázek. A zároveň vás jako obvykle žádám, pokud máte nějaký nápad, čím vším Lara ještě je, neváhejte napsat!
tudy se snadno a rychle dostnete do onoho článku

AoD -Lara - concept art

3. dubna 2008 v 19:45 Tomb Raider 6
Je to už přece jen nějaká doba, co se vyrojila naprostá kupa concept artů. Takže sice trochu se spožděním, ale nakonec přece jen, konečně zveřejňuji alespoň část zde na blogu. Jsou to všechno concept arty s Larou (a to ještě ne všechny, ale když je tam pak obrázek, kde jsou vidět jen její záda a je jen tak rychle načrtnutý, tak už to není nic moc, přece jen, kdo chce, může si prohlédnout kompletní knihu s AoD concept arty, protže ji někdo celou naskenoval a je už dost rozšířená po internetu). Mnoho z nich je z částí, která jsme bohužel v AoD nakonec vůbec nenavštívili, proto si je můžeme prohlédnout alespoň takto - velmi slabá útěcha, já vím, Německo a Turecko mohlo být skvělé!

Marten Gunderson

1. dubna 2008 v 18:08 Tomb Raider 6
Jediný člen Cabaly, o kterém můžeme vcelku s klidem říct, že přežil. Dobrá, pravděpodobně (velmi pravděpodobně) přežil i Karel, ale moc na to nevypadal, že? Naproti tomu když jsme naposledy viděli Martena Gundersona, zdál se celkem v pohodě.
Co o něm tedy můžeme říci? Na první pohled možná nezajímavý člověk, vůdce ozbrojené bandy, která Cabale slouží k marným snahám zneškodnit Laru, Kurtise a jiné "otravy". Když se ale nad ním trochu zamyslíme... zjistíme, že skoro nic nevíme. Ze všech členů Cabaly si své soukromí střeží nejspíš nejlépe.
Možná jedna z nejzajímavějších informací, která je o něm známá, je ta, že pro něj kdysi Kurtis pracoval (to když byl pan Trent ještě žoldák). Stojí za zamyšlení, zda to byl pouze drobný pokus trochu více "propojit" jednotlivé postavy příběhu, a nebo (podle mně pravděpodobněji) to mělo nějaký hlubší význam, který by se projevil v pokračování. Nabízí se také otázka, jestli si Kurtise Gunderson pamatuje, v tom případě by totiž pro něj muselo být přinejmenším zajímavé, že ho tak najednou vidí v Louvru, a to ještě spolu s tou, po které právě Gunderson jde.
Když už zmiňuji Louvre, nesmím opomenout jeden detail, totiž že všichni Gundersonovi muži měli plynové masky (však víte, kvůli tomu zelenému hnusu, co vypustili do vzduchu), ovšem Gunderson ne. Teď můžete podotknout, že masku neměla ani Lara a Kurtis, ale to bylo spíše z nouze - prostě ji nebylo kde sehnat, však to také Laře pomalu ubýval život. Jakmile se ale k jedné konečně dostala, neváhala ji použít. Proč to tedy neudělal i Gunderson, který určitě nějakou snadno sehnat mohl? Objevily se i názory, že ji jednoduše nepotřeboval - nebyl by přece jediný "nelidský" člen Cabaly.
Tak co si o něm myslíte vy? I přes to málo, co o něm víme. Což mi připomíná, že jsem nikde neviděla ani jediný concept art, na kterém by byl... on je vážně jako duch - tichý, náhle se objeví a náhle zmizí...